Luterská tradice v architektuře a umění

Dsc_0558(ČB 12/2017) V posledním čísle seriálu o architektuře, o modlitebně v Benešově, zaujal výrazný kříž v jejím interiéru. Jak říkával zesnulý profesor Filipi, v evangelickém prostředí bývá součástí mobiliáře kostelů kříž převážně bez korpusu. Měl na mysli zejména reformované prostředí ČCE, nicméně církev vznikla spojením tradice reformované i luterské. Luterský proud byl menšinový, proto na řadě míst byla tato tradice překryta nebo i potlačena „prostší“ reformovanou, a to jak ve výzdobě kostelů, tak i v liturgii a spiritualitě. Ostatně o sporech luteránů a reformovaných čteme již i v historických studiích z 19. století; na několika místech si obě církve postavily své kostely i fary sobě navzdory dokonce blízko sebe. Křiklavé je to zejména ve Velké Lhotě u Dačic.

Na luterskou tradici nelze zapomínat
V roce, kdy si připomínáme výročí vystoupení Martina Luthera, bychom ale na luterskou tradici neměli zapomínat a marginalizovat ji. Synodní rada vyzvala sbory k rozboru klesajícího zájmu o duchovenská povolání a odchodu mnoha farářů ze sborů. Vím i o několika lutersky orientovaných farářích, kteří jsou dnes z různých důvodů mimo službu v ČCE. Lutersky věřící nebo cítící člověk si nejednou v ČCE setkává nejen s nepochopením, ale i s podezíráním nebo i opovržením. Přestože dnes, více než dříve, dělí křesťany reformačních konfesí spíše otázky morálně teologické (např. postoj k homosexualitě) než liturgické a ekleziologické, stoji za zamyšlení, zda je naše evangelická církev opravdu tak

oltářní obraz s motivem večeře Páně v Ratiboři

oltářní obraz s motivem večeře Páně v Ratiboři

tolerantní a svobodomyslná. Dokáže integrovat i takto orientované služebníky, když se hlásí i k augsburskému vyznání a luterská spiritualita i liturgie k ní historicky patří? Často se argumentuje, že luterská tradice byla našemu prostředí cizí, vzniklá poněkud uměle, v době potolerančního povolení pouze dvou konfesí bez možnosti přihlásit se k tradiční víře v prostého „beránka Českých bratří“, a tato omezení po vzniku ČCE v roce 1918 zanikla. Nicméně to je také trochu jen reminiscence romantické doby národního obrození. Málo se ví, že i starou Jednotu bratrskou luterská teologie ovlivnila. Luterán není jen Němec nebo poloviční katolík, takové předsudky dnes nesmí obstát. Věřím, že v roce stého výročí církve bude prostor se tomuto tématu věnovat podrobněji.

Luterské obrazy na Valašsku
Tyto teze platí i o architektuře a liturgickém umění. Vraťme se proto k výzdobě původně luterských kostelů naší církve se zaměřením na zobrazování Krista na oltářních obrazech nebo krucifixech. Luterská tradice je dnes nejživější na Valašsku, o tom se mohli v září přesvědčit i návštěvníci reformační slavnosti v Ratiboři, kde je zachována luterská dispozice s oltářním obrazem Poslední večeře Páně. Dobrý přehled má Daniel Heller, farář z Valašského Meziříčí. Jak uvádí, oltář s obrazem je na Valašsku kromě Ratiboře také v těchto kostelech: v web (3)Pržně (kopie Da Vinciho Poslední večeře), ve Vsetíně-Dolním sboru a v Pozděchově (opakuje se motiv večeře Páně). Obraz zobrazující samotného Ježíše je pak v Huslenkách. „Luterské sbory byly ještě v Jasenné a v Hošťálkové – tam oltáře odstranili a udělali nové úpravy apsidy, ale nechali tam aspoň kříže,“ dodává Heller. V Hoštálkové byl oltářní obraz, na kterém je vyobrazen Kristus podávají ruku topícímu se Petrovi. Dnes je uložen na půdě fary. Oltářní obraz večeře Páně mají i v původně luterském, dnes katolickém kostele v Gutech na Těšínsku, který bohužel v létě do základů vyhořel po útoku žhářů (viz ČB 10/2017).

Luterské chrámy na dalších místech
Luterské oltářní obrazy najdeme i na dalších místech republiky: ve specificky se vyvíjejícím Ašsku, v kostele v Bohuslavicích u Šonova, již prodaném obci, a zřejmě i v jiných sakrálních stavbách české církve augsburského vyznání. Nelze zapomenout na slezské evangelíky, kteří byli součástí církve augsburského vyznání a po vzniku ČCE se k nové unionované církvi nepřipojili, a založili samostatnou Slezskou evangelickou církev a. v. Podle religionisty a autora encyklopedie evangelických kostelů Zdeňka Nešpora jsou oltářní obrazy zřejmě ve většině starších kostelů ve Slezsku, např. v Českém Těšíně. V Ostravě pak používá SCEAV i ČCE stejný kostel, obě církve jsou jeho majitelem a podle farářky Ewy Jelinek dobře spolupracují. Několikrát do roka mají společné bohoslužby, při kterých se střídají liturgie obou církví. V kostele ale obraz nikdy nebyl, v čele je na mramorovém oltáři velký dřevěný kříž.

V největším pražském kostele U Salvátora, který je také původně luterský, býval obraz s motivem Ježíše s kalichem, který byl ale odstraněn a darován do kostela v Huslenkách. Oltářní obrazy byly odstraněny nebo zabíleny i v červeném kostele v Brně, krkonošských Křižlicích nebo u Martina ve zdi (zde byl v době, kdy kostel používali anglikáni, umělecky velmi zdařilý dřevěný oltář s Ukřižováním od Františka Bílka, který je dnes v katedrále na Pražském hradě).

Zcela zachovalé původní oltáře jsou k vidění také v Lutherově rodném Sasku. Bydlím u hranic a rád jezdím na koncerty do evangelických kostelů s pěknými obrazy v okolí Žitavy. V jednom takovém působí i náš bývalý kolega z redakce Adam Balcar. Také kostely slovenských luteránů, často starobylé a dřevěné s bohatým interiérem, jsou velmi krásné. Nelze opomenout i bývalé německé chrámy v pohraničí.

web (1)

Obrazoborectví nebo pokoncilní inspirace?
Náš spolek přátel Herlíkovic nedávno inicioval návrat lidového obrazu Ukřižování do herlíkovického kostela, který od konce války a odsunu visel na okolních chalupách nebo, v horším případě, byl schován na půdě. Podobně i v křižlickém kostele uvažují o návratu svého obrazu – Večeře Páně, opětovné umístění do kostela však nemusí být jednoduché. Na řadě míst byl totiž odstraněn i celý oltář (např. i u Salvátora), často velmi robustní – pravda, ne vždy příliš praktický pro potřeby bohoslužebného slavení. I evangelická církev byla svým způsobem inspirována pokoncilním vývojem v katolické církvi, a to jak v liturgii, tak architektuře. Také luterská liturgie často stále zachovává slavení „zády k lidu“, nikoliv u stolu Páně v centru dispozice. Dispozice luterského kostela s oltářem u zadní stěny kostela proto není zcela ideální. Někdy oltáře jednoduše bořili neluterští faráři, kteří přišli do původně luterského sboru a nebyli ochotni respektovat místní tradici, což se třeba v katolickém prostředí po koncilních reformách nestávalo. Starý oltář zůstal a byl doplněn novým. Je tedy vhodné, z respektu k tradici místa i místní spritualitě, zavěsit původní oltářní obraz alespoň na stěnu kostela, bez nutnosti návratu celého oltáře.

Christologická teologie Martina Luthera v obrazech
Luther výzdobu sakrálních prostor neodmítal, jeho teologie byla však zaměřena christologicky. V Německu v předreformačních kostelích byly po reformaci na řadě míst zachovány i obrazy svatých. V nově stavěných chrámech ale najdeme v jasné většině pouze christologické motivy zobrazování Ježíše Krista a evangelijní podobenství. Na řadě míst je ústředním bodem motiv Poslední večeře Páně, což je podle Hellera spojeno s luterskou teologií. „Oltář je spjat s večeří Páně – už na něj nepřinášíme své oběti, ale Kristus se z něj nebo na něm rozdává pro nás,“ vysvětluje.

Obrazy a současnost
O moderní zobrazování biblických motivů se od druhé poloviny 20. století pokouší i někteří malíři v evangelickém prostředí, neznámější byl nedávno zesnulý Miroslav Rada (viz ČB 9/2016). Také plastika zeleného Krista – korpus bez kříže – od jeho syna Ondřeje zdobí cca deset let i modlitebnu ve sboru v České Lípě, jehož jsem členem. Vyzáblé hladové tělo služebníka je pro moji víru stále inspirující. K modernímu zobrazování Krista v evangelickém prostředí se vrátíme příště.

Jan Kirschner, foto autor a B. Skála

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.