Rozhovor s potulným kazatelem Petrem Brodským. Společenství u stolu je základ dobrého života

OLYMPUS DIGITAL CAMERA(ČB 12/2017) Petr Brodský (*1947) prožil dětství v Jablůnce a mládí na Vsetíně. Po střední ekonomické škole vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Jeho prvním sborem byl Libštát; pro občanské postoje nepohodlné komunistům v dobách tzv. normalizace mu však byl záhy odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Byl přeložen do sboru v Hrubé Vrbce a pak z vůle tajemníka pro věci církevní do Horních Dubenek. Zde o státní souhlas přišel definitivně, pracoval v několika manuálních profesích a od roku 1983 až do převratu v roce 1989 se živil jako jako třídič a později vedoucí vlakových a ambulantních pošt v Jihlavě. Po sametové revoluci byl poslanec za Občanské fórum a později za Občanské hnutí ve Sněmovně národů Federálního shromáždění ČSFR. Po prohře Občanského hnutí v druhých svobodných parlamentních volbách pracoval krátce v České obchodní inspekci, pak se stal ředitelem Husova bohosloveckého semináře a několik let pracoval jako tajemník nově se ustavující Evangelické bohoslovecké fakulty, která se v té době stěhovala do nové budovy. Současně začal objevovat a navštěvovat krajanské skupiny ve východní Evropě, s nimiž byl po revoluci navázán kontakt. Přišel s koncepcí podpory krajanských sborů v zahraničí a v roce 2005 byl synodem pověřen prací celocírkevního kazatele pro evangelické sbory ve východní Evropě. Sám se nazýval „potulným kazatelem“, jímž byl až do odchodu do důchodu v roce 2015.

V adventním čase už cítíme vůni jehličí, perníčků a svařeného vína. Ty jsi znám svým kladným vztahem k vaření a gurmánství. Jak jsi k tomu přišel?
Když jsem byl v roce 1966 přijat na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, bydlel jsem v Husově bohosloveckém semináři v Jirchářích. Ocitl jsem se na pokoji s Vojenem Syrovátkou a Jardou Vítkem. Vojen byl zaměřen více prakticky, a tak když jsme se častokrát vraceli do semináře Spálenou ulicí, zastavili jsme se u výlohy tamního železářství a Vojen si liboval: hele ten šroubovák, to je věc! A ta vrtačka! Vedle byla masna a tam jsem zase já zálibně stál a říkal: Vojene, koukni se na ty šunčičky a hele to masíčko… Na pokoji opravoval Vojen kola, já jsem občas něco kuchtil z „kádéček“ od kamaráda, který byl právě v Praze na vojně a těchto konzerv s denním přídělem stravy pro vojína základní služby měl nadbytek. A Jarek Vítek, studijní typ, se chodil raději učit na břeh Vltavy, aby měl trochu klidu.

Jak dlouho a proč jsi vařil (výborné) polévky při schůzích všech zaměstnanců ústřední církevní kanceláře?
Když jsem přišel v roce 2005 do ústřední církevní kanceláře, zabydlel jsem se ve své pracovně a začal rozvíjet práci s krajany. Jednou za měsíc bývala ve středu schůze všech zaměstnanců, po níž se zase všichni rozeběhli po své práci. P1220396Už ani nevím, čí to byl nápad, že kdyby byla třeba polévka, po schůzi by všichni poseděli, pojedli a popovídali. A tak jsem polévky začal vařit a hlavně jsem měl radost ze společenství, které kolem toho vzniklo. Slyšel jsem, že po mém odchodu tu a tam ještě někdo polévku uvařil, ale ta pravidelnost se prý vytratila.

Po několik Kirchentagů (setkání křesťanů v Německu) jsi byl v organizačním týmu a připravoval pohoštění pro česko-německé večery. Co mělo u zahraničních partnerů největší ohlas?
Přípravou v rámci Ekumenické rady církví se vždy zabývalo Ekumenické oddělení. Chystali jsme materiály pro stánek ERC, připravovali program. Já jsem se k té přípravě dostal původně přes své velké auto – měl jsem dodávku, kterou jsem levně získal od zkrachovalé evangelické cestovky. Vozil jsem tedy na Kirchentag věci i lidi, ani nevím, kolika jsem se celkem zúčastnil. V některém partnerském německém sboru jsme vždy organizovali česko-německý večer s bohoslužbami a jednou nás napadlo, že by se mohl udělat česko-německý večer i s pohoštěním a to se pak stalo tradicí. Chopil jsem se toho a staly se z toho nejhezčí kulinářské večery, které jsem kdy připravoval. Vařil jsem šunku – pěkně pomalu – tři, čtyři hodiny s mrkví a zeleninou a kořením, pak se podávala teplá s chlebem, okurčičkou a křenem. Točili jsme české pivo, měli s sebou dobrá moravská vína, podávaly se zavináče, Hermelín a další české speciality. Z vývaru jsem ještě vždycky dělal polévku a tu jsme jedli poslední den se všemi spolupracovníky, když se zase všechno balilo a chystalo na odjezd. Německá strana se podílela dodávkou zeleniny, kávy a nealkoholických nápojů. Mělo to pak dohru i doma; jak jsem jezdíval po sborech povídat o krajanech, lidé, kteří mě znali z Německa, se vždycky ptali: A budete zase na Kirchentagu? A bude zase šunka?

DSC_0423

Jak to teď bude s šunkou na Kirchentagu dál, když pomyslím na květnovou autonehodu tvé dodávky a tvůj zdravotní stav?
Po nehodě jsem to viděl dost skepticky: dodávka „Beruška“ sešrotovaná, moje noha sešroubovaná s perspektivou nemožnosti řídit… Ale teď, po všech špitálech a po pobytu v lázních, začínám vše vidět optimisticky. Brzo snad odložím francouzské hole a ponechám jen hůlčičku. A když mě někdo na Kirchentag zaveze, kolem sporáku to zvládnu a šunčičku určitě uvařím zase.

Při cestách „potulného kazatele“ po krajanských komunitách ve východní Evropě jsi ochutnal jejich jídla i nápoje. Co z toho stojí za zmínku?
To by bylo na dlouhé vyprávění. Každá země, do které jsem jezdíval, má své kouzlo a své kulinářské speciality. Češi, kteří v minulosti odcházeli jinam, si určitě s sebou nesli české recepty, ale hodně se za ta léta přizpůsobili místním zvyklostem i surovinám. Třeba Polsko; to je nám asi kuchyní nejblíž, ale něco vaří úplně jinak a já tady musím vyzdvihnout jejich //bigos//. Dělá se ze tří druhů masa, přidává se uzená slanina, sušené houby a někdy i sušené švestky. Nebo //holubci// – ti se vaří v Srbsku, Chorvatsku i na Ukrajině a původ prý mají taky v Polsku. Je to ochucené mleté maso, balené do zelných nebo vinných listů. Pro Ukrajinu je typický //boršč// – a zajímavé je, že přestože suroviny jsou stejné, chutná v každé rodině jinak. V Chorvatsku se dělá hustá polévka „čobaněc“. Vaří se zpravidla venku v přírodě – vařívali ji hlavně pastýři (pastýř se chorvatsky řekne čoban). Připravuje se téměř při každé slavnosti, dokonce i při svatbách. Skoro každá vesnice má na vaření této polévky svého mistra. V Rumunsku u Kalousků se vaří dost česky. Paní Kalousková je odbornice na svíčkovou i vepřo-knedlo. Nezapomenutelný kulinářský zážitek jsou „blinčiky“ u Sverdlů v Bohemce. Tenoučké omelety s višňovou marmeládou, zamotané v ruličkách, vyskládané do jehlanu a polité smetanou.

Co je u východoevropských krajanů úplně jiné než u nás?
Zelenina a ovoce. V jihovýchodní Evropě je přece jen víc jižního slunce, a tak rajčata, papriky, hrozny, melouny a vůbec všechno je tam zralé, sladké, šťavnaté a dobré. To se s našimi nedomrlými rajčaty z obchodních řetězců nedá vůbec srovnávat.

DSC_1614

Vždycky se zdálo, že se na východ od nás více pije alkohol. Je to pravda?
Že se víc pije, když se jede směrem na východ, je polopravda. Když jsem jezdíval za krajany s různými skupinami, někteří již dopředu říkali, že alkohol nepijí a pít nebudou. První den na Ukrajině nepili, a druhý den už pili. Dát si před jídlem štamprličku tam totiž patří k normální stravě. A když je to s mírou, nelze než to přijmout. Je to rituál, zvyk, a dělá to dobře zažívání. Myslím ale, že celkově se tam nepije o moc víc než kdekoli jinde.

Co považuješ v přípravě na vaření za nejdůležitější?
Pořádný hrnec. Aby se pohodlně míchalo a suroviny nelezly z hrnce ven. Základem všeho dobrého vaření je cibule, to je známá věc. A taky česnek, slanina, koření a odvaha experimentovat.

DSC_1754

Považuješ běžné vaření za ztrátu času – jako mnoho moderních žen?
Vaření nemusí být ztráta času, když má smysl. Když vařím pro někoho. A je dobré, když se na vaření podílí víc lidí. Když se tvoří společenství – a je už jedno, jestli rodinné, nebo sborové, či jiné. O tom píše i apoštol Pavel: jídlo nemá být středobodem, obžerství je vyloženě špatné, ale společenství bratří a sester u stolu je základ dobrého života.

Stejně důležitá jako posila těla je i posila ducha. Co posiluje nejvíce tebe?
Posila těla vyváženou stravou je velice důležitá. Když se zanedbává, je tělo mdlé, a pak je mdlý i duch. Nemělo by to ale převážit do žravosti. A posilou ducha je společenství. Bratří, sester, rodiny… Posilou ducha jsou nedělní bohoslužby, účast na sborovém životě, v soukromí pro mě v posledních letech třeba také Hesla Jednoty bratrské, která jsou k dispozici na každý den. Dávají sílu, odvahu i moudrost.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vyrostl jsi na Valašsku. Co z valašských receptů v tvojí kuchyni zdomácnělo?
Mé dětství je Jablůnka a jablůnecký sbor za pana faráře Popeláře. Tatínek byl pekař, jezdil do práce do pekárny na Vsetín. Pro mě je Valašsko kyselica, zelná polévka, a frgály – tvarohové, makové a povidlové. A osobně králík, jak ho pekla moje maminka. S vepřovým masem tučnějším i libovým a ještě něčím, nikdy jsem nepřišel na to, s čím. Bylo to moc dobré, a ačkoli jsem to mockrát zkoušel, nikdy se mi to nepovedlo upéct tak, aby to chutnalo jako od maminky.

ptala se Daniela Ženatá

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.