Poslední přání

img434(ČB 12/2017) Požitek. Znamenal živobytí, obživu. Nebo gáži či důchod. Kam se to jeho význam za nás posunul? „Žití“, ten nejužší základ, který se smyslem tohoto slova úzce souvisí, už v něm asi vůbec nevnímáme. A počáteční důležitost až závažnost slova zmizela; zůstal jen jeho výsledek – libý pocit sám o sobě. Libé pocity ale i tak k životu patří, nemuseli bychom se za ně asketicky stydět. Ať už je vyvolá smysluplná intelektuální debata, nebo dobré pivo. Lze ale požitek, z něhož nezávažnost dnes chtě nechtě čiší, odít do závažnějšího hávu? Může mít význam i v místech, kde se nám zdá být to slovo trapné? Kde se nesluší?

Před řadou let mi zemřela mladá kamarádka, Maďarka z východního Slovenska. Dcera faráře Maďarské reformované církve a sama farářka. Zasáhlo mě to nesmírně a na její pohřeb jsem se rozhodla z Prahy jet. Velkou část noci jsem prostála (za dávného socialismu) v nacpaném vlaku na chodbičce, pak jsem vlak vystřídala za několik ranních autobusů. Když mě po příjezdu na místo sám manžel zemřelé posadil ke stolu k horké kávě a hromadě řízků, byla jsem navzdory té brutální situaci vděčná. (Nechme stranou, že ves na východním Slovensku je v tomto ohledu jiný svět než třeba české velkoměsto.) V té zoufalé nechtěné situaci tam mysleli i na jídlo, na pití. Mysleli na to, aby příchozím (a kolik jich bylo!) bylo i v tom neblahém rámci dobře. A zřejmě i na to, že se to patří.

Jistě že krásný pohřeb může být jídla a pití prost, že se však lidé po obřadu nerozejdou, ale oddají se společně vzpomínkám, a na jídlo a pití se přitom nezapomene – nepřál by si to ten zesnulý? Společné jídlo a pití utvrzuje společenství – v radosti, nebo v zármutku. Společenství, společný prožitek, při kterém pohoštění není nepatřičné; ba naopak. Nemysleme si, že „požitek“ pro naše tělo sem nepatří za žádných okolností.

Napadl mě v té souvislosti i příklad nad jiné – poslední velikonoční večeře Ježíšova s jeho učedníky. Je to příklad patřičný? Je vhodný? O blížícím se otřesném konci Ježíš učedníkům poví při společném jídle? Proč takovou děsivou věc sdělovat takhle? Nějaký důvod tu být musí. Větší semknutost při nekonečné důležitosti sdělení. Neměl se některý z učedníků ozvat? „My tu posloucháme tak hrůzné věci, a přitom jíme?“ O tom se Bible nešíří.

Patří se ale ještě upozornit na eventuální nešvar opačný. To, nad čím my můžeme mít tyhle otazníky, se dá obráceným směrem přestřelit rovněž, a hodně. V naší rodině známe takové výstřelky od Čechů z rumunského Banátu, a to v takové míře, že i sám místní, pravda dost moudrý farář nad nimi nešetří kritikou. „Pomana“ – pohřební hostina, která se prakticky rovná té svatební. Kdo by si na malé vsi troufnul ji nepřipravit?! Kam by přišel? Peníze nepeníze… Obřadnost nebere konce.

Opravdu se skláním před grácií, kterou jsem u leckoho na pohřbech spatřila, u leckoho z těch bytostně nejbližších. S kterou byl schopen s hosty promluvit a právě je i pohostit. A tak se asi patří na konci přidat, přiznat, co mě po celou dobu téhle chvály zavedených pořádků zneklidňuje – když se v téhle nechtěné a zároveň dost nevyhnutelné situaci octnu já sama a tíha vyhovět obřadnosti šlápne na krk mně, jak se s tím dokážu vypořádat?

Pán Bůh s námi a zlý pryč.

Jana Plíšková

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.