Boží hod

bibl_ú(ČB 12/2017) Kněz podřízl zvíře, hodil je na hromadu dříví na oltáři a spálil. Tak si představujeme starozákonní oběť. Ale už první detailnější popis oběti, ustanovené ještě před vydáním Zákona, ještě v Egyptě, oběti velikonočního beránka, ukazuje o dost jiný obrázek: Beránek je zabit, trochou jeho krve jsou potřeny veřeje domu. Jinak ale všechno sní pospolitost. Přitom hod beránka je vůbec ta nejzákladnější oběť. Ta úplně minimální liturgie Starého zákona.

Kuchyňská úprava
Když pak budeme sledovat další scény, při kterých se někdo oběti účastní, jako příběh Samuelova dětství u kněze Léviho, příběh prvního setkání Saula a Samuela, ba i předchozí scény obětí z knihy Soudců, v podstatě vždy se tam něco peče, vaří či smaží a obětníci jedí. Když je popisováno zpronevěřilé chování synů kněze Elího, mimochodem získáváme popis používaného kuchyňského náčiní. U Samuelova obětního hodu je dokonce zmíněn kuchař.

A postoupíme-li dále, ke zkoumání technických popisů obětí v Třetí knize Mojžíšově, vystoupí nám nakonec, co je základní podoba oběti ve Starém zákoně:

Maso nemá duši
Obětník přivede obětní zvíře za celou rodinu. Kněz zvíře zabije. Hospodinu vždy patří krev. Protože ta oživuje, je podstatou obětovaného tvora. I v našem jazyce máme zachován rozdíl mezi tvorem a jeho masem: Nejíme krávu, ale hovězí. Nejíme prase, ale vepřové. Nejíme ovci, ale skopové. Jíme maso, ale, takříkajíc, na to, co je jen mezi krávou a Bohem, na duši krávy, představovanou krví, nárok nemáme. Ještě apoštolové považují tento zákaz za jeden z nejpodstatnějších (Sk 15,20), pokud se týče toho, co mají dodržovat křesťané z pohanů. Eusebios z Cesareje uvádí, že taková byla rozšířená praxe křesťanů ještě ve 4. století. Krev zvířete je tedy nějakým způsobem obětována Bohu vždy.

Ale z ostatních částí zvířete už bývá spálena většinou jen nejlepší porce, což bývá tuk a játra, „foie gras“ obětního zvířete. Svůj podíl, většinou kýtu, dostane kněz. Zbytek, což je stále naprostá většina masa zvířete, sní obětník a jeho rodina.

hostina

Communio
Naprostá většina obětí ve Starém zákoně je tak hostina, spojující Boha, kněze a rodinu obětníka. Společné jídlo je v Orientě vyjádřením intimní blízkosti. Konec konců, slovo pro oběť, které zmiňuje i Kristus v Novém zákoně, korbán, je odvozeno od slov „být blízko, být s někým příbuzný“. Korbán znamená „přiblížení“, nebo řekněme „sešvagření“. Pro večeři Páně orientální církve užívají zcela přirozeně výraz kurbána kadíša. Ostatně i latinský výraz pro večeři Páně, communio, znamená „spolčení“.

Když tedy, jak Kristus říká, někdo řekne otci nebo matce: „To, čím jsem ti zavázán pomocí, je korbán“ a podle farizeů již nemusí pro otce nebo matku nic udělat, je to totální nepochopení oběti. Oběť je základ, který spojuje Boha, kněze a rodinu, ostatní vztahy z ní vyrůstají, nikoliv jí končí. Oběť je základ, nikoliv vrchol.

Slavnost je svoboda
Oběť vlastně nemíří od člověka k Bohu, ale od Boha k člověku: Rodina obětníka a kněz jsou přizváni k Božímu stolu. Obětní hod uvádějí Mojžíš a Áron jako vůbec první větu před faraonem: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost.“ To vypadá na první pohled jako záminka. Ve skutečnosti je slavnost Hospodinova, obětní hod, podstatou a důvodem exodu. Život v Egyptě je nesmyslný – monotónní výroba cihel pro jakási skladiště. Jediná motivace je strach z trestu. Kdežto život s Hospodinem začíná hostinou. Situací, při které se za běžných podmínek ani neptáme, jaký má smysl, my ten smysl prožíváme: Vše voní a chutná a naši blízcí jsou s námi, nic nechybí.

Celý Zákon lze v zásadě chápat jako soubor podmínek pro účast na Hospodinově hodu, jak je vidět na stupňování trestů za přestoupení: Dočasné vyloučení z bohoslužby („bude nečistý až do večera“), vyloučení ze seznamu pozvaných („bude ze svého lidu vyobcován“), trest smrti jako vyloučení i ze základních dobrodiní života, poskytovaných Bohem všem lidem. V tom je mimochodem geniální Kalvínovo pochopení Zákona: Na rozdíl od katolictví nebo luterství, považující obřadní část Zákona za zrušenou a morální část za stále platnou, Kalvín v Instituci zcela opačně pokládá za zrušenou morální část zákona a obřadní za stále platnou. Protože křesťan již nejedná morálně ze strachu z trestu a prokletí Zákona nad ním nepanuje. Kdežto všechny oběti Zákona docházejí cíle a potvrzení v Kristově oběti, jež trvá.

Základ dobročinnosti
Obětní hod je základem, z něhož vyrůstají společenské i mezilidské vztahy. Již ustanovení hodu beránka uvádí: „Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka.“ U většiny obětí je objem jídla takový, že jej jedinec v žádném případě nemůže sníst sám – přitom je uloženo, že celá oběť bude zkonzumována na místě. Zvlášť nápadně je to vidět na každoroční oběti desátků z úrody (Dt 14,22–27). Jde o desetinu úrody, která má vystačit na celý následující rok, tedy jídlo minimálně na měsíc, o kterém je řečeno: „Budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, a radovat se i se svým domem.“ Je to tolik jídla, že přizvání lévijce, bezdomovce, sirotka a vdovy, zmíněné následně, vyhlíží přirozeně, ba v podstatě nutně. Jinak se to sníst nedá.

Biblická dobročinnost stojí na tomto zážitku z Božího hodu: Já sám a moje rodina mám na Božím dobrodiní podíl vrchovatě, je toho násobně víc, než vůbec můžeme pojmout. Téměř si ani nevšimnu, že z toho jedí ještě další lidé. Kristus to shrnuje ve svém naučení o almužně: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice.“ Dar vdovy, na který Ježíš upozorňuje jinde, je stejně jako mnohé v evangeliích výjimkou z pravidla, kterou nelze přehlédnout, ale také rozhodně nelze brát jako standard. Standardem, jak ve Starém, tak v Novém zákoně, je dobročinnost, vycházející z vědomí vlastního dostatku, vlastního uspokojení. Která je tak přirozená, organická, že si jí pomalu ani nevšimneme. Problém boháče a Lazara není v tom, že se boháč „nádherně a vybraně strojil a den co den skvěle hodoval“. Právě tím učinil k dobročinnosti první krok. Vždyť „radostného dárce miluje Bůh“ a „kdo rozdává, ať dává upřímně“. Lazar by se nasytil i tím „co spadlo se stolu toho boháče“, asi by to i stačilo. Ale se zvůlí do očí bijící ten, kdo měl pro dobročinnost nejlepší duchovní předpoklady, ji nekonal.

A tak všem, kteří plánují letošní Boží hod prožít v dobrovolné skromnosti, protože „jiní hladovějí“, vzkazuji: To není biblická cesta. Jestli člověk může, ať Boží hod prožívá v hojnosti s rodinou bez výčitek a neuróz a na chvíli zapomene na bídu světa. V lednu a únoru bude chudým ještě větší zima a konec konců, dobře jim lze činit celý rok. Jak řekl Kristus, když jej v Betanii (což se překládá jako „Dům chudého“) pomazali olejem za půl milionu korun: „Chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.“

Tomáš Pavelka
kresba: Petra Fischerová

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.