Biblická úvaha: Pozvání na hostinu

DSC_0261(ČB 12/2017)

Požitek? Prožitek? Mystika? Co si s tím jako křesťan evangelík mám počít?
Kolem toho se moje myšlenky točí, když se dozvídám téma tohoto čísla. Mystický zážitek bych asi hledal spíš v hudbě nebo rozmarech přírody a počasí, víru beru někdy až příliš rozumově… Za žádného velkého mystika se nepovažuji. Ale nejsem někdy aspoň trochu požitkář? Mám rád dobré jídlo, pohodlí. V tom asi docela dobře zapadám do dnešní doby, která někdy až příliš hledá požitky spíše materiálního charakteru.

V tomto smyslu by se jako první definice požitků nabízelo ono známé: víno, ženy, zpěv. Či moderněji: drogy, sex a rockʼnʼroll.

Co na to ale Bible? Inu, skoro mě překvapilo, že tomu zase tak moc neodporuje. Hudba a zpěv (podle vkusu) má ve víře své pevné místo. Láska jednoznačně také, a s trochou cudnosti i ta fyzicky vyjádřená. Alkohol je zase považován za legální drogu. A můžeme zde vzpomenout i na to, jak Ježíš na jedné svatbě, kde hosté všechno nějak moc rychle vypili, místo aby je vyhuboval, dodá hned několik set litrů prvotřídního vína.

Ostatně Pán Ježíš býval často označován jako žráč a pijan, přítel nevěstek a celníků. A tak ani příliš nepřekvapí, že hostina se stala jedním ze stěžejních témat jeho promluv. Jako by chtěl ty pomluvy ještě přiživit.

Ovšem jak čteme např. ve 14. kapitole Lukášova evangelia, použití tématu hostiny nebylo nikdy prvoplánové. Když se na věc podíváme důkladně, těšíce se, co že se to bude na poslední hostině podávat za lahůdky, budeme poněkud zklamáni. Hostina v Bibli, až na výjimky, nespočívá v tom, co se jí, ale s kým tam jsme, případně jestli tam vůbec jsme. Požitek z hostiny pak není v hlavním smyslu z nacpaného břicha, ale ze společenství. Dobré jídlo a pití samozřejmě může vydatně pomoct to společenství tvořit a utužovat (anebo je také bořit), ale nic víc.

Zkrátka: Než abych sebelepší lahůdky jedl sám, to mnohem radši stoluji obyčejně, ale s někým. Nejlépe s někým blízkým. S kým si mám co říct. Ježíš skutečně klade důraz na to, s kým na hostině sedíme. Snad právě proto stoluje s „hříšníky“. To je jeho obraz poslední hostiny. Žádní velcí svatoušci, ale já, ty, my všichni. Nejsem hostitel, abych určoval, kdo tam může sedět, ani si nemám hrát na váženého hosta. Mám být rád, že tam zrovna já mohu být. To stačí! A když tam mohu být já, může kdokoliv. Tedy tam nebudu sedět sám a to mě naplňuje radostí.

Ani místo hostitele ovšem nezůstane prázdné. Ten, jenž je nám bližší než košile a s kterým bude vždycky o čem mluvit, a zároveň ten, jemuž nesaháme ani po kotníky, nás pozval k svému stolu a zasedá spolu s námi. Nevyvyšuje se a svým počínáním nám pořád dává příklad: Kdo chce být první, buď služebníkem všech.

Obraz té hostiny poslední se nám tak stává i modelem každé hostiny pozemské, každého společenství. Takhle by to mělo vypadat! Tak bych si to měl uspořádat i já. A samotnému by se mi líbilo na takové hostině sedět.

Tak se mi hezky v podobenstvích o hostinách spojují požitky světské a hmatatelné s požitkem společenským a náboženským. A už jen ta zvěst, ta představa, se mi stává zážitkem nadmíru mystickým.

Benjamin Kučera

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.