Historické preludium. Na cestě k církvi 1/2

PCap (2)(ČB 1/2018) V evangelickém prostředí je součástí běžného povědomí, že Českobratrská církev evangelická vznikla roku 1918 spojením Evangelické církve augsburského vyznání (luterských) a Evangelické církve helvétského vyznání (reformovaných). Tato dvě konfesijní křídla považujeme dnes za zcela samozřejmou součást své církevní identity; prolínají se tak přirozeně, že je chápeme jako kompatibilní, ba komplementární součástky své sjednocené církve. Cesta ke vzniku Českobratrské církve evangelické je ovšem cestou strastiplnou, složitou a dlouhou.

Poslechněte si článek:

Nejde přitom jen o nepříznivý běh dějin, v němž protestantský element často uvízl, ale také o vzájemné potýkání reformovaných a luterských, pro něž nebylo souputnictví zdaleka vždy v popředí.

bohoslužby v Horním Jelení 24.4.2011 008Začalo to českou reformací
Za úplnými počátky církevního sjednocovacího hnutí se musíme vydat až do dob české reformace, tedy do 15. století. Česká reformace považovala církevní jednotu za zásadní úkol a odkaz otců, již byli od jejích samotných počátků nešťastně rozděleni – vždyť i samotné husitské hnutí bylo rozděleno do svou skupin: na radikální tábority a umírněné pražské. Jejich vzájemná rivalita vedla až k bratrovražedným svárům, jejichž symbolem se stala bitva u Lipan 1434, v níž se obě křídla střetla v otevřeném a nelítostném boji. Podobně nemyslitelné bylo v dobách pohusitských sjednocení stoupenců Jednoty bratrské s utrakvisty.

DSC_0923Vliv luterské reformace
První záblesk naděje přinesla až luterská reformace, jejíž ohlas zasáhl obě konfese a přinesl konkrétní pokusy o sblížení. Hmatatelným plodem těchto snah se stalo tzv. České vyznání, vydané roku 1575. Jde o nově sepsané vyznání víry, vycházející z augsburské konfese, ovšem s výrazným bratrským důrazem na křesťanský život, k němuž se společně přihlásili jak čeští bratři, tak utrakvisté. Právě toto vyznání, někdy známé jako Česká konfese, je dodnes jedním z konfesních pilířů Českobratrské církve evangelické. I přes společné vyznání zůstalo ovšem mezi utrakvisty a bratry směrem k jednotě ještě mnoho práce a tyto snahy pak definitivně vzaly za své porážkou protestantů v třicetileté válce, po níž české země čekala vlna katolizace. Komenský ještě ve svém Kšaftu zdůrazňuje v neblahé předtuše „horlivost k sloužení Pánu Bohu […] jedním ramenem“. Protestanští exulanti se však mezitím rozdělili ve dva proudy a po vzniku obnovené Jednoty bratrské v Herrnhutu r. 1722 dokonce ve tři: luterský, reformovaný a ochranovský. Myšlenka jednoty se rozplynula v dáli.

Tolerované konfese
Oživení sjednocovacích snah ovšem již o několik let později přinesl přelomový rok 1781, kdy Josef II. povolil tolerančním patentem vykonávat náboženství augsburské i helvetské. Nejednalo se ovšem o veliké náboženské svobody; povolené konfese (spolu s luteránstvím a kalvinismem ještě pravoslaví a částečně judaismus) byly císařem skutečně pouze tolerovány, s přimhouřenýma očima trpěny, nikoliv dány na roveň státnímu katolickému náboženství. Projevy této tolerance můžeme na evangelických modlitebnách z té doby dodnes vidět – jedná se o kostely zpravidla bez věží, zvonů a dalších prvků připomínajících sakrální stavbu. Vchod býval orientován do polí a modlitebny musely stát mimo hlavní ulice.

Svízelné podmínky ovšem sjednocovacího ducha protestantských věřících v určitém smyslu podpořily. Toleranční patent bývá totiž interpretován jako příhodné řešení, když v době plné sekt a nejrůznějších rozdrobených náboženských skupin byly nekatolíkům „voktrojovány“, tedy vlastně vnuceny, jen dvě konfese. Luteránství i kalvinismus byly navíc vítanými oživujícími impulzy zvenčí, které zdecimovaným českým protestantům poskytly posilu. Ačkoliv rozdělení mezi konfese nebylo příliš vyhraněno (náboženské dění augsburských i reformovaných se prolínalo), od počátku získávali početní i věroučnou převahu reformovaní.

Konec ponižujících poměrů?
Velké očekávání měli čeští evangelící od revolučního roku 1848, od něhož si slibovali nové občanské i náboženské svobody, a tím i konec ponižujících tolerančních poměrů. A tak přicházejí ze všech koutů Čech a Moravy další a další petice, návrhy a požadavky. Představitelé českých evangelíků měli ovšem těžkou pozici: jak vyslyšet přání věřících a zároveň obstát před úřady? Ani osobnost takových právnických a diplomatických schopností, jakou byl superintendent Samuel Nagy, farář ve Vanovicích a člen vídeňské konzistoře, neměla snadné postavení. Přesto se Nagyovi podaří svolat oficiální sjezd evangelíků ve Vídni (3.–11. 8. 1848), kde se vedou dlouhé debaty zejména s rakouskými evangelíky, jejichž návrhy týkající se sjednocení církví Češi bedlivě sledují. Společným základem je usnesení nedržet se žádné specifické konfese, nýbrž jen Bible, a již nepoužívat Bull_35 uvodnikpřípisek „a. v.“ či „h. v.“. Konference ovšem ústí v požadavek nezbytně nutných úprav tolerančních předpisů a také v návrh nového církevního zřízení. Zanedlouho je proto svolána konference další a zde je přijat návrh na vydávání časopisu Českobratrský hlasatel, jenž se měl stát platformou pro spojení na základě českých konfesí. Právě v tomto časopise byla v červenci 1849 uveřejněna anketa, v níž se přibližně 50 českých sborů (tedy 2/3 všech sborů augsburských i reformovaných v českých zemích!) vyslovilo pro sjednocení pod českobratrskou konfesi. Nadějný rozlet směrem k jednotě byl ovšem opět rozdrcen pod koly dějinných událostí. Období tzv. Bachova absolutismu, které bylo politickou reakcí na revoluční nepokoje 1848, přineslo nové represe a nejistoty. Čeští evangelíci byli proto nuceni své sjednocovací snažení opět odložit.

Rovnoprávnost a samospráva
Tvrdé vládě Alexandra Bacha ovšem na konci 50. let 19. století odzvonilo a roku 1861 byla přijata nová, tzv. Únorová ústava. Již v dubnu pak následuje protestantský patent, který konečně překonává toleranční příkoří a přináší evangelíkům nejen náboženskou rovnoprávnost, ale také náznak církevní samosprávy. Cesta k naplnění sjednocovacích snah se zdá být konečně volná. V uvolněné atmosféře svobodného náboženského života ale obě konfese najednou zjišťují, že je ke spojení nic nezbytně nenutí. Vůle k bratrské sounáležitosti sice augsburským i reformovaným nechybí, ale úvahy o sjednocení jsou považovány za „stanovisko u nás již chvála Bohu překonané“. A tak si každá církev hledí svého: nejenže vydává vlastní věroučné spisy a periodika (tribunou reformovaných byl časopis Hlas ze Siona, luteráni vydávali Evanjelického církevníka), ale i synody se s jedinou výjimkou konají odděleně, neboť v otázce církevního zřízení není již mezi církvemi vzhledem k jejich rozdílnému národnostnímu rozvrstvení naděje na shodu. A tak nezbývá než čekat, až se kolo dějin opět pootočí.

Velká očekávání na počátku 20. století
Věci se dají znovu do pohybu s počátkem nového století, jež je samo chápáno jako období velkých změn a také je přináší. Masaryk se sepsáním své České otázky, v níž se přihlásí k české reformaci (zejména Jednotě bratrské a husitství), velmi přičiní o zpopularizování této oblasti českých dějin, což se projeví také sílícím zájmem o oslavy blížícího se Husova jubilea (1915). Celou záležitost navíc pomáhá propagovat také liberální časopis Čas, v němž se jeho zakladatel a Masarykův přítel Jan Herben tomuto tématu velmi štědře věnuje.

Když byl Bílou horou přirozený vývoj české reformace přerušen, zdálo se, že její myšlenky se již do života nevrátí. Na období husitství bylo v majoritně katolické společnosti nahlíženo s despektem, ani v novodobé historii se tedy evangelíci nemohli ke svým reformačním kořenům plně přihlásit. Změnu v nahlížení na českou reformaci přineslo teprve národní obrození, když František Palacký ve svých monumentálních Dějinách národu českého dosavadní pohled na dějiny zcela obrátil a právě reformaci označil za vrchol českých národních dějin. Na Palackého myšlenku navázal později Masaryk, který zahrnul potřebu obnovy českobratrských myšlenek přímo do obrazu moderního člověka – tam vidí východisko z náboženské a životní krize, kterou konec století přinesl. Těžko by si čeští evangelíci mohli přát lepší dobrozdání před veřejností než z úst takového velikána. K popularizaci husitské epochy a české reformace značně přispěly také historické romány Aloise Jiráska.

Zájem o období české reformace, rezonující celou českou společností, přiměje k činnosti také české evangelíky. Roku 1907 se stává mluvčím sjednocovacích snah reformovaný časopis Hus. Ten si klade otázku, která je podle něj v soudobé situaci nejdůležitější: Co teď hýbe evangelickým světem? Jeho odpověď je stručná: slučování podle věroučné příbuznosti, rozlučování podle národnosti. Tomuto názoru dává za pravdu luterský Evanjelický církevník, nesouhlasí však reformovaný Hlas ze Siona a liberálnější luterský Český evanjelík. Přesto pokračují myšlenky sjednocovacích tendencí vpřed. Je to právě časopis Hus, kde se o několik let později objevuje návrh, aby se v jubilejním roce 1915, kdy si český národ připomíná 500 let od upálení Jana Husa, všechna česká vyznání sjednotila v jedinou evangelickou církev. Odpověď Českého evanjelíka, který dosud stál v opozici, na sebe nenechala dlouho čekat: „To by byla nejlepší oslava r. 1915.“

Zpracováno podle práce M. Rozbořila „Spojení církví augsburského vyznání a helvétského vyznání v r. 1918“.

Adéla Rozbořilová

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.