Biblická úvaha: Big Bang a církev

Bing Bang(ČB 1/2018) Velký třesk je dobrým podobenstvím prvotní církve. Tak jako v prvních zlomcích vteřin po „velkém třesku“ letí všechno do všech stran, tak se záhy po vzkříšení Páně rozprchnou apoštolové i zbožní poutníci, kteří byli pokřtěni o letnicích, do všech koutů Římské říše. Zpráva o vzkříšení se v řádech týdnů a měsíců šíří do všech stran. Nejznámějším modelem, jak vypadal prvokřesťanský sbor, je komunita, kterou tak krásně popisuje evangelista Lukáš (2,44–47). Ale záhy vznikají i skupiny další, které navazují na jiné tradice, a proto vypadají jinak.

Poslechněte si článek:

Není divu. Začněme již setkáním se vzkříšeným Kristem. Setkání „za zavřenými dveřmi“ ukazují na Jeruzalém, setkání s rybáři pak na Galilejské jezero. Mezi Jeruzalémem a Galileou je sto kilometrů, tři dny cesty. Neběhali sem a tam! Jak to popisuje Jan – část zůstala v Jeruzalémě a část se odebrala do Galileje, právě tak, jako se dva vydali do Emaus. Dvě ohniska prvotního křesťanství. V jádru obou stojí apoštolové a okolo nich se postupně seskupují lidé, kteří něco s Ježíšem prožili. Ohniska docela odlišná. V Galileji jsou to lidé, kteří Ježíše znali osobně mnoho let, možná od jeho narození, lidé, kteří s ním hodně prožili. V Jeruzalémě jsou to lidé, kteří se s Ježíšem setkali párkrát, možná právě jen o těch posledních Velikonocích roku třiatřicet.

A co víc, ani tato ohniska nezůstávají jednotná; dále se dělí. Je to výbuch a všechno letí do všech stran. Opusťme obraz církve jako stromu, kde na počátku je jeden kmen a ten se postupně větví. Není to strom, ale keř; z jednoho kořene hned ze země vyrůstá několik hlavních kmenů a ty se dále větví, některé větve se k sobě po čase opět přiblíží, jiné naopak rostou úplně mimo. Některé rostou rychle a mohutní, jiné záhy usychají. Jiné srůstají a tvoří opět jednu větev.

V Jeruzalémě je konzervativní židokřesťanský spolek okolo Jakuba, bratra Páně, s vazbou na chrám a důrazem na skutky. Z něj odchází po Štěpánově smrti liberálnější helenizovaní židokřesťané a zajišťují první misii v Samaří a pak i dál a mění sociální charakter křesťanství na hnutí městské helénsko-římské. Zaměřují se hlavně na misii v synagogách a oslovují tam zbožné neobřezance. V tomto proudu začne i apoštol Pavel a rozvine jej směrem k misii mezi skutečnými pohany.

Jsou tu ale třeba také galilejští potulní kazatelé, kteří se pro království Boží vzdali všeho. Další, kteří v Ježíši viděli prostě nejlepšího rabiho všech dob a šířili jeho zapsané výroky. Mnozí z nich před Římany uprchli do Sýrie a tam se potkali s gnózí a směsici nesli dál – do Persie i do Egypta. Vidíme třeba i apokalyptické skupinky čekající danielovského Syna člověka a také pilně zapisující své pochopení. Významnou skupinou je syrský okruh okolo apoštola Jana, kterému vděčíme za uchování svébytné janovské tradice. Pokračovat bychom mohli jistě ještě dál.

Tuto různost podob sborového života i teologických důrazů vidíme již na stránkách Nového zákona. Hledáme-li v Písmu a prvních staletích vzor pro církevní život, nenacházíme model jeden, ale širokou škálu variant. Současné rozdělení křesťanstva není tedy a priori špatné, špatná je neschopnost soužití jednotlivých církví, jejich vzájemné osočování a poštívání. Teprve to má v očích nevěřících za následek pohoršení. Hledání jednoty církve by tedy nemělo být hledáním jednoho společného mustru, kterému se všichni podřídí, ale mnohem spíše hledáním společného základu, ze kterého všichni vyrůstáme a ke kterému se vztahujeme.

Jaroslav F. Pechar

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.