Anatomie průšvihu: Dvanáct let svědkem Jehovovým

Český bratr 6/2012.

Před několika lety jsem začala potkávat na bohoslužbách v Brně-Židenicích sympatické mladé manžele se zvídavou holčičkou. Až po nějaké době jsem se dozvěděla, že Karel Tulec byl svědkem Jehovovým. Bylo to pro mě první setkání s člověkem, který prožil část života v sektě a byl ochotný o své životní a duchovní zkušenosti promluvit.

Můžeš ve stručnosti čtenářům popsat tvoji cestu k svědkům Jehovovým?

Vyrůstal jsem v rodině, která je převážně věřící, ale takovým pasivním způsobem. To znamená, že jsme nechodili na žádná shromáždění nebo do kostela, doma jsme se nemodlili a nečetli Bibli. Přesto mě moji rodiče dali pokřtít. Svou víru v Boha považuji za něco přirozeného a vzácného již od dětství. Po sametové revoluci v roce 1989 začali svědkové Jehovovi veřejně kázat dům od domu a při jedné z těchto příležitostí nechali u mých rodičů nějakou literaturu. Bylo to v době, kdy jsem začal chodit na průmyslovku a kdy mi bylo čtrnáct let. Brožury, které jsem přečetl, na mě neuvěřitelně zapůsobily. Vím, že jsem si děsně přál, aby tyto informace byly pravdivé a aby se nejednalo jen o nějaký pěkný román. Poté jsem se se svědky Jehovovými začal stýkat. Bylo se mnou zahájeno domácí biblické studium a začal jsem postupně navštěvovat všechna shromáždění.

Jak na tvé rozhodnutí vstoupit k svědkům Jehovovým reagovalo tvé okolí?

Se svědky jsem se začal velmi často stýkat. A tak není divu, že rodiče a přátelé začali mít o mě strach. Projevovali ho vysvětlováním, uplácením, ale i výhružkami a psychickým nátlakem. Začali se zajímat o svědky Jehovovy a slyšeli mnoho pomluv a informací, které je v tom utvrzovaly. Se spolužáky ve škole jsem neměl potíže. Respektovali mě. Některým jsem nosil časopisy svědků Jehovových a společně jsme rozmlouvali o náboženských tématech.

V čem se ti změnil život?

Byl jsem mladý a byl jsem nadšený z toho, co jsem se dozvídal z Bible. Spoustu času jsem začal trávit se svědky. Navštěvoval jsem třikrát týdně shromáždění, četl všechnu literaturu, kterou hojně vydávají a četl Boží slovo. Na lumpárny nějak nebyl čas a ani chuť. Získal jsem spoustu přátel všech věkových skupin, kteří sdíleli stejnou víru a hodnoty. Vyhnul jsem se mnohým neřestem, do kterých se zaplétají mladí, a nejen oni. A to díky lásce, kterou dává Bůh.

Kolik let jsi byl aktivním svědkem a jak na toto období vzpomínáš?

Svědkem jsem byl dvanáct let. Rád vzpomínám na všechny ty lidi ze sboru, na naše setkávání, rozhovory a studium. Na velké sjezdy a všechny zážitky. Zato mnohem méně vzpomínám na kázání dům od domu, kterým jsou svědkové Jehovovi  proslulí. Já jsem v tomto nevynikal. Nedokázal jsem se zbavit ostychu z lidí, své neschopnosti srozumitelně hovořit a předávat rychle myšlenky. Bylo to pro mě skličující, protože právě ke kázání byli všichni neustále vybízeni.

Co bylo impulsem k tomu, že jsi začal přemýšlet o odchodu? Jaké to je, odejít ze sekty?

Od svědků jsem neodešel dobrovolně. Mé porozumění Bibli se v určitých záležitostech lišilo od pohledu starších. Byl jsem pozván na tzv. „právní výbor“, který vedli starší sboru. Rozhodli, že budu vyloučen. Při tom oznámení jsem brečel jak malý kluk. Všechno se vmžiku zhroutilo. Věděl jsem, co to bude znamenat. Nikdo ze svědků mě nebude moci pozdravit, natož si se mnou promluvit. Ale větší strach jsem měl z toho, že ztratím cestu k Bohu.

Potkáváš své bývalé sestry a bratry na ulici?

Ano, nahodile se potkáváme na ulici i při jiných příležitostech. Reakce jsou různé. Někteří mě přehlížejí. S jinými vyměníme pozdrav gestem a někdy nějakou krátkou povzbudivou myšlenku. Nemám jim to za zlé. Dle výkladu svědků chtějí uposlechnout pokyny z 2 J 9–11. Necítím se však jak ten, kdo nezůstává v učení Kristově, spíš jak ten, kdo nezůstal v učení svědků.

Co dělat, když se rodinný příslušník najednou stane členem nějaké sekty?

Je to těžké. Chceme chránit ty, které milujeme. Pocítil bych strach z neznámého. Doporučuji naslouchat a porozumět danému člověku, zjistit jeho pohnutky. Najít si věrohodné informace o té náboženské společnosti. Vést rozhovor v duchu lásky a naučit se respektovat názor a svědomí druhého. Rozhodně si k němu nenechat uzavřít cestu.

Jak se lze chránit před vstupem do sekty?

Mnohokrát nám něco chybí, jsme nenaplněni nebo jen zvědavi. Sekty a nejen ony nabízejí určité zázemí. Okruh lidí, nauky, názory, pocit bezpečí. Důležité však je, kde toto své naplnění hledáme.

Co je obecně nebezpečné na sektách?

Na sektách vidím jako nebezpečné to, že mohou manipulovat s lidmi. Nabízejí mnoho pozlátka a po čase si člověk ani neuvědomí, že ztrácí sebe, svou svobodnou vůli a nezvládne vystoupit z davu ženoucího se určitým směrem. Záleží na cílech každého. Někomu to naopak vyhovuje.

A co je nebezpečné na svědcích Jehovových?

Začal bych tím, co na nich vidím dobrého. Díky svědkům Jehovovým byla u mě probuzena horlivost pro Boha, touha po poznání a odhalení takového pokladu, jakým je Bible. Lidé, kteří se stávají svědky Jehovovými, mění svou osobnost na základě poznání. Úžasné je jejich nasazení a snaha kázat dobré poselství z Bible. Teď k tomu negativnímu. Myslím, že organizační struktura omezuje svobodnou vůli jednotlivců ve vztahu ke Kristu a Bohu. Vedoucí sbor se stává mezičlánkem mezi Bohem a ostatními křesťany. Vedoucí sbor stanovuje mnohá nařízení a doporučení toho, co je správné a co není. Určuje, čemu věřit a čemu ne. Přináší to celosvětovou jednotu, je tam jistě snaha ochránit ostatní a pomáhat jim. Pokud začne někdo uvažovat jinak, čeká ho pokárání nebo i vyloučení. Přijímání tohoto vedení je pohodlné. Mnohá rozhodnutí nemusí dělat člověk sám, nemusí pátrat po tom, co je to pravé. Na vedoucí sbor se dívá jako na nástroj, který používá Bůh. Pokud se někdo staví proti organizaci, vnímají to, jako by se stavěl proti samému Bohu. Je zde spíše strach před organizací než před Bohem.Ke kázání – neustále zaznívají povzbuzení a pobídky ke kázání. Probouzí to pocit, že člověk nikdy nedělá dost, a to vede ke sklíčenosti. Podává se zpráva o stráveném čase ve službě a počty kusů rozdané literatury. Mnozí jsou pak chváleni a hodnoceni podle čísel. A začíná se vytrácet láska. Nejsou používána žádná nařízení. Zaznívá příliš vybídek o naléhavosti a blízkosti konce. O tom, jak správně využívat zbývající čas. Jsou chváleni ti, kteří dají přednost službě Bohu před studiem na vysoké škole. Jsou chváleni ti, kteří nepřijmou lepší zaměstnání na úkor volného času. Jsou chváleni ti, kteří zůstanou svobodní, aby nebyli rozptylováni. A nakonec strach z vyloučení. Nejhorší je, pokud přijde vyloučení. Dochází k rozdělení rodiny.

Kde jsi dnes duchovně zakotvil?

Naše rodina patří do Českobratrské církve evangelické. Život sboru je velmi odlišný od svědků Jehovových. Je zde něco velmi cenného. Cítím zde snahu pomáhat každému v jeho cestě k Bohu a respektování jeho svědomí. Vnitřně se již necítím jako ten, kdo se zodpovídá nějaké církvi, ale jako ten, kdo patří Kristu a Bohu.

Ptala se Romana Špačková

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.