Konfirmace

Konf_01_013(ČB 2/2018) Když se probírám fotografiemi ze sborového archivu, u mnohých osob je fotografie z konfirmace tou poslední, na které se objeví. A možná znáte profesní anekdotu, ve které se farář zbaví netopýrů ve věži tím, že je konfirmuje a jako každý takový, ani netopýři už se nikdy neobjeví.

Umělý zlom
Konfirmace, stejně jako katolické biřmování (latinsky confirmatio) nemá biblický základ – reformace dokonce konfirmaci zrušila a do života církve se navrátila mnohem později v rámci hnutí nedělních škol.

Poslechněte si článek:

Konfirmace je pokusem začlenit do života církve jeden z mezníků lidského života. Podobně jako svatba nebo pohřeb. Je to obřad dospělosti.

Dospívání ovšem, na rozdíl od založení nové rodiny nebo fyzické smrti je pozvolný proces, ve kterém je nějaký zjevný, fyzický zlom těžké spatřit. Proto jej společenství samo muselo nějak obřadně určit. V primitivních kulturách se navíc obřady dospělosti obvykle týkaly jen chlapců, protože u dívek onen zlom představoval počátek menstruačního cyklu.

Tradiční obřady dospělosti mají obvykle tento scénář: Dospívající pobývají mimo zbytek obce ve skupině a plní úkoly, zažívají dobrodružství. Následně každý podstupuje nějaký šok v podobě extrémní bolesti, hluboké intoxikace či rituálního ponížení. Jeho dětská osobnost je tímto traumatem rozmetána, zemře svému dětství a stává se právoplatným členem obce.

konfirmace v Bohemce, českém sboru na Ukrajině

konfirmace v Bohemce, českém sboru na Ukrajině

Protože obřad dospělosti je starý jako lidstvo samo, kladu si otázku, do jaké míry můžeme „ohnout“ podobu jeho průběhu, nakolik můžeme změnit jeho výsledek. Co nám zůstalo, aniž by to bylo vědomým cílem, je, že konfirmace je přeci jen trochu veřejným ponížením. Na konfirmanda jsou upřeny oči shromáždění a skládá zkoušku zrovna ve věku, kdy je člověk obvykle nejvíce společensky nejistý. Ze shromáždění dýchá sentiment vzpomínek, ono „také jsme si tím prošli, také jsme kdysi byli malí“, poněkud znevažuje jeho současnou zkušenost.

Prodloužené mládí
Konfirmací ovšem nenabude plného respektu společenství, plných práv. Stává se z něj „mládežník“. Pořadí tradičních rituálů dospělosti je obrácené – teprve po obřadu se očekává, že bude zařazen do společenství stejně starých, ve kterém bude zažívat mladická dobrodružství pod nevtíravou kontrolou někoho skutečně dospělého. Než by tedy konfirmace byla zlomovým vstupem do dospělosti, spíše mládí neurčitě prodlužuje. Skutečným vstupem do dospělosti se pak obvykle stane až svatba. Církev pak tiše očekává, že právě skupina mládeže bude tím místem, kde si mladý člověk najde svůj protějšek; jde vlastně o velmi benevolentní podobu domluveného sňatku.

Protože jsem to řekl
V konfirmaci, aniž by to tak někdo zamýšlel, se může jaksi probudit její původní smysl obřadu dospělosti, jímž člověk umírá svému dětství a vymaňuje se z vlivu svých rodičů – včetně vlivu jejich náboženství. Ve své praxi jsem se vícekrát setkal s tím, že alespoň opačně tento proces funguje: Konverze ke křesťanství byla u vícero mladých lidí součástí vymezení proti jejich rozhodně ateistickým rodičům. To nejhorší, čeho se jejich rodiče mohli nadít.

Při výchově dětí a mládeže je tedy třeba dbát na důsledné odlišování autority rodičů a autority Boží. Ve výchově se rodič nemá opírat o autoritu Boží, zvát si Boha ve výchově na pomoc. Má si vystačit s vlastní autoritou, protože je beztak mnohonásobně silnější, než děti. Tedy nikoliv „udělej to, protože tak to Bůh chce“, ale „udělej to, protože jsem to já řekl“. Autorita rodiče s dospíváním dítěte zákonitě slábne – je třeba, aby s ní zároveň neslábla i autorita Boží. Nečekaně strohá formulace smyslu rodičovství v Helvetské konfesi možná ve skutečnosti prozrazuje pokorné rozeznání dočasnosti a omezenosti rodičovského úkolu: „Především však ať (rodiče děti) vyučují počestnému dílu, kterým by se živily, ať je odvádějí od zahálky a vštěpují jim ve všech těch věcech pravou důvěru v Boha tak, aby nesešly na scestí nedověrou či přílišnou bezstarostností nebo mrzkým lakomstvím a nezůstaly bez ovoce práce.“ Zkrátka: Máš na to, žít jednou i bez nás. A sám se budeš o jiné starat. Věříme ti a nebudeš v tom sám. Bůh ti pomůže.

Výprava do neznáma
Jak tedy dosáhnout toho, aby dospívající neměl spojenu víru s rodičovskou kontrolou, s časem nedospělosti? Odpovědí na to, jak soudím, je Písmo (ostatně jako na všechny problémy). Je záhodno, aby biblický text i bohoslužebný děj alespoň někdy, ne-li vždy, promlouval k dětem a mládeži ve své syrové podobě. Není nutné vše předžvýkat, vše učinit přístupným dané věkové skupině. Dítě i mladý člověk má přirozeně sklon zajímat se o něco, co mu ještě není úplně určeno. Posouvat své hranice do neznáma. Sám třeba čtu při domácích pobožnostech dětem biblický text přímo z ekumenického překladu, bez výkladu. Vysvětluji, jen když se na něco ptají. Mé omezené chápání textu tak pro ně text nevyčerpává. Moje osobnost, která výklad nutně určuje a omezuje, se nestává totožnou s tím, co je víra.

Bohoslužby by pak také měly být něčím, do čeho člověk postupně dorůstá. I pro dospělého je důležité, aby obsahovaly něco – písně, formule obřadu Večeře Páně, formulace modliteb – co je starší, než on sám, starší, než jeho generace. Tím spíše pro dospívajícího je důležité, aby bohoslužbu „nevlastnila“ generace jeho rodičů či prarodičů se svým pochopením světa. Tím méně, aby bohoslužba vypadala podle nutně zkreslené představy předchozí generace o tom, co je současné dětství a mládí a co by pro ně bylo vhodné. Nikdy totiž zcela nerozumíme tomu, co dnes znamená být dítětem nebo mladým člověkem.

Zaradoval jsem se ve svém srdci, když dospívající našeho sboru sami od sebe přestali chodit do nedělní školy a zůstali na bohoslužbách po celou dobu jejich trvání. Trochu mi to připomnělo dospívající, kteří na pouti tajně proniknou pod plachtou stanu do šapitó, kde se předvádí exotická tanečnice. Kteří větracím okýnkem proniknou po zhasnutí světel do kina na film mládeži nepřístupný.

Obřezán osmého dne
Písmo vlastně dospívání člověka neřeší – protože všichni jsme dětmi Nebeského Otce. Obřízku, původně obřad dospělosti prováděný asi ve třinácti letech, klade hned na začátek života, osmý den po narození. Už od té chvíle je dítě Izraelitou, členem obce Boží. Čeká se, že se samo zeptá „proč jíme tohoto beránka“. Stejně tak děti věřících by měly být pokřtěné brzy po narození a od počátku by měly být účastné hodu večeře Páně. Ponechme dospívání jeho tajemnou neurčitost, do které vidí jen sám Bůh. Pamatujme, že my se máme menšit, kdežto dítě růst. Pamatujme, že jednoho dne si sám Bůh vyžádá naše děti, aby se on stal jejich jediným otcem. Že všichni nakonec stojíme před tajemstvím velikonoční oběti, které je nevystižitelné a které přesahuje každého z nás.

Tomáš Pavelka

.

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.