Proč to říkat pomalu, když to jde říct rychle

2017 janaslamova(ČB 2/2018) Jana Slámová zemřela 1. 1. 2018. Nabízíme vám slova, která na jejím pohřbu v Blahoslavově domě v Brně 13. ledna pronesl její syn Petr Sláma.

Jana se narodila ke konci války v rodině Víta Hřivny, úředníka na ministerstvu financí, a Jaroslavy, rozené Šustrové. Byla nejmladší ze tří sester; starší byla Božena (provdaná Vytasilová), nejstarší Eva (provdaná Nadrchalová). Maminka byla s dětmi doma, když ale bylo Janě 11, zemřela. Nepraktický JUDr. Ing. Hřivna pak vychovával své tři dcery sám.

Poslechněte si článek:

Pomocí mu byly dvě dobré víly Janina dětství, „bábinka“ neboli Klára Fisherová z rodiny chicagských Čermáků, vdova po prvorepublikovém generálu Ludvíku Fisherovi, s nímž si vzali Janinu budoucí matku v době jejího dospívání do Prahy na vychování, a bábinčina služebná Stázinka. Atmosféra prvorepublikové elity v padesátých letech, vystrašeně zahnané do kouta, kafe a štrúdl v ozdobném porcelánu, anglická konverzace a pionýrský šátek na krku. Po jedenáctiletce bylo z kádrových důvodů vyloučeno jít studovat pedagogiku, Jana se ale dostala na ČVUT.

v dejvické mládeži 1961. Jana druhá zprava

v dejvické mládeži 1961. Jana druhá zprava

Druhým domovem jí už tehdy byl evangelický sbor v Dejvicích s farářem Janem Čapkem a silnou skupinou mládeže. Čilá účast na probouzející se kultuře 60. let, samostatně chystané biblické programy, v létě brigády v Jeseníkách a v NDR, v neděli večer Martin ve zdi. A v tomto prostředí se potkala s Janem Slámou, farským synem z Uherského Hradiště a také studentem stavební fakulty. Po svatbě v roce 1963 (vdávala se v 19 letech) žili ještě pár let v Dejvicích, tam jsem se narodil já (Petr) a Ondřej.

V roce 1969 zachytili manželé inzerát na kostelnické místo v Jeseníku. Fara a kamenný kostel v ohromné zahradě, z dětského pohledu hotový ráj, pro Janu a Honzu kromě pravidelného úklidu sborových prostor každoročně hektar parku ke shrabání, k tomu oba na plný úvazek ve stavební firmě Rudné doly.

první narozeniny dcery Marty 1975

první narozeniny dcery Marty 1975

V roce 1974 se rodina přestěhovala na druhou stranu Jeseníků, do Rýmařova, města montovaných okálů. Jana jako stavařka tam po nějaké době začala na místním gymnáziu vyučovat technické obory. Učitelství byl její dávný sen, a tak po večerech pilně doháněla, „předžvejkávala“, jak říkala, látku, kterou velely osnovy. Kde mohla, tam si ale – třeba i v deskriptivní geometrii – odskakovala k tématům ze života, jako byly rodinné a partnerské vztahy, smysl práce apod. Zažil jsem několikrát, že se ve třídě zmožené únavou z vektorů a kružnic kreslených na tabuli ozvalo z lavic: „Soudružko, pojďme si raději povídat…“

V evangelickém sboru v Rýmařově však Slámovi nalezli úplně jinou formu křesťanství, než jakou znali z Dejvic. Kazatel Jan Trnka byl odchovanec probuzenecké Snahy, sbor se skládal z proletářů ze všech koutů Moravy a Slovenska, kteří přišli osídlit Sudety, i z několika dalších, odsunutých sem jakoby do vyhnanství. V okolí Rýmařova působilo několik výrazných kněží nebo kazatelů svobodných církví. I když doma dál platilo za státní svátek, když k nám na návštěvu přijel někdo z dejvické minulosti, Jana s Honzou v osmdesátých letech stále víc objevovali půvaby pietistické a katolicko-charismatické víry. V rozkopaném pohraničí se totiž jevila jako mnohem životnější, existenciálnější a terénu přiměřenější forma. Vzpomínám si, jak Jana na oslavě padesátin Honzy Čapka v Sázavě v roce 1984 vyrazila dech Ladislavu Hejdánkovi, který v diskusi mobilizoval evangelíky k intelektuální práci, jinak nás – varoval – katolíci převálcují. Na to Jana prohlásila, že nechápe, proč bychom se měli „s katolíky pořád casnovat, když my v Rýmařově s nimi máme tak báječné vztahy“.

Idyla na rýmařovské gymnáziu skončila v roce 1985, když jsem se po maturitě přihlásil na teologii. Po sérii nátlakových pohovorů zrušili na gymnáziu předměty, které Jana vyučovala, a přiměli ji k odchodu. Zklamalo a mrzelo ji tehdy mlčení některých, o to vděčnější byla za podporu jiných. Rád bych zmínil slova tehdejšího ředitele podniku Okal Jana Žižky, který v době vrcholícího tlaku ve škole Honzovi řekl: „Neboj se, já tu tvoji zaměstnám jako inženýrku“. A jak řekl, tak učinil.

V roce 1987 se Slámovi přestěhovali do Brna, kde tehdy žili Honzovi rodiče a kde si s jejich pomocí koupili dům. Listopad 1989 zastihl Janu Slámovou jako pečovatelku. Zřejmě to byla i tato čerstvá zkušenost, že hned zkraje svobodné doby začala tvořit spolu s několika přáteli školu, která měla v Brně křesťansky i odborně připravit mládež pro diakonickou práci. O této bohatýrské etapě (či přesněji etapě amazonské, táhly ji hlavně tři silné Jany – Slámová, Kašparová a Nechutová, ale také právník Vláďa Ptáček) by mohli podrobněji povědět jiní, kteří u začátků Evangelické akademie v Brně stáli spolu s ní, ať jako učitelé, nebo jako studenti. Janě tou prací narostla křídla. Probudilo se v ní umění improvizace, praktičnosti a rychlého rozhodování. Jako ředitelka školu provedla několika vlnami akreditací, řešila bezpočet pedagogických a technických problémů – i rodinné poměry studentů. Hodně se trápila otázkou, jak zajistit ve škole křesťanský charakter. A nám doma se někdy zdálo, že Evangelická akademie maminku sežrala. V té době jsme už ale my děti byly venku z hnízda nebo se k tomu právě chystaly. Honza tehdy přijal na synodní radě místo stavebního tajemníka, přes týden a někdy i přes víkend zůstával v Praze. Manželství Slámových si v té době navléklo pruhovaný dres námořníků.

2017 janaslamovaPoslední více než desetiletou etapu strávila Jana, tehdy již v důchodu, spolu se staronovým Brňákem Honzou jako babička postupně devíti vnoučat a jako presbyterka židenického sboru. Nám potomkům říkávala, že když nemůže spát, modlí se za nás. Ráda četla duchovní brožurky a občas přišla s nějakou základní a osobní teologickou otázkou, kterou dospělí mívají obvykle už dávno vyřešenou. Měla několik celoživotních kamarádek z brigád, z Dejvic, z Německa i z Brna. Když byl její telefon hodinu a půl obsazen, mohla za to některá z nich. O mateřskou a babičkovskou pozornost u ní člověk musel někdy trochu zabojovat – s Evangelickou akademií, s židenickým sborem, se spoustou přátel, s nějakou politickou nebo teologickou otázkou. Na řadu věcí měla poměrně silný názor a zpravidla považovala za škodu nechat si jej pro sebe. Řídila se přitom zásadou „proč to říkat pomalu, když to jde říct rychle, proč to říkat oklikou, když to jde říct přímo“.

Byla mistryní včasných odchodů: nikde moc dlouho nezaclánět, aby si za mými zády nešpitali, kdy už odejdu. A v tomhle stylu nakonec odešla definitivně. Poslední etapu žili Jana s Honzou v jednom domě s rodinou syna Ondřeje a jeho ženy Reginy. Ondřejovi a Regině, profesí paliativním lékařům, patří ohromný dík celé širší rodiny za to, že se o Janu v jejích posledních měsících a řádově intenzivněji pak v posledních týdnech tak krásně starali. Pánu Bohu dík za celý její život. A dík i všem ostatním, kdo na ni vlídně vzpomínají.

Petr Sláma, syn
fotky z rodinného archivu

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.