Rozhovor s Markusem Meckelem, ministrem, který sjednocoval Německo

meckel01(ČB 2/2018) Po pádu komunistického režimu v Německé demokratické republice se do první demokratické vlády země dostal také evangelický kazatel Markus Meckel. A to ne na místo ledajaké. Stal se ministrem zahraničních věcí a byl to právě on, kdo s Hansem Dietrichem Genscherem, západoněmeckým resortním kolegou, připravoval sjednocení obou částí Německa. Při jeho podzimní návštěvě v Herlíkovicích a Vrchlabí jsme měli šanci udělat krátký rozhovor.

Poslechněte si článek:

V letech 1989 a 1990 jste byl přímo v srdci politických událostí a občanského hnutí v NDR. Zakládal jste novou sociálnědemokratickou stranu, působil v první demokratické vládě země, spolupracoval s Hansem Dietrichem Genscherem na přípravě smlouvy o sjednocení Německa. Co je vaší nejsilnější vzpomínkou na ty roky?

Ta úplně nejdůležitější a nejtrvalejší vzpomínka a zkušenost je, že věci kolem sebe opravdu můžeme změnit. Ano, jsou k tomu potřeba ideje, čas, štěstí, profesionalita a podobně, ale lidé jsou toho opravdu schopni, mohou být opravdovými občany.

Před rokem 1989 jste byl aktivním účastníkem demokratické opozice. Byl jste v té době v kontaktu s opozičním hnutím v Polsku (Solidarita) a Československu (Charta 77)?

Nebylo snadné takové kontakty navázat a udržovat. Nebylo jednoduché vůbec se najít. Měl jsem kontakty v opozičním hnutí v Maďarsku a Rumunsku, pár také v Polsku a ČSSR. Někteří z nás se v druhé polovině 80. let úspěšně stýkali se Solidaritou a Chartou 77. Jeden z mých přátel byl dokonce uvězněn za to, že přes hranice převezl z Polska materiály od hnutí Solidarita. Svazky s opozičním hnutím v jiných komunistických zemích znamenaly důležité povzbuzení, přidávaly nám odvahu. Snažili jsme se také navzájem podporovat propouštění politických vězňů. Pomáhalo, když se ukázalo, že se o nich ví za hranicemi.

meckel02

vpravo Markus Meckel, vlevo autor rozhovoru Jakub Kašpar

Jak se vám po změnách na přelomu let 1989 a 1990 dařilo kloubit práci v politice s povoláním teologickým a kazatelským?

Když jsem se v roce 1990 stal poslancem a ministrem zahraničních věcí NDR, opustil jsem místo ředitele Ekumenického centra nedaleko Magdeburgu. Ale kazatelem jsem zůstal a jsem jím dodnes, se všemi právy. Nicméně v církvi nemám žádné konkrétní zařazení.

Mezi spoustou věcí, v nichž se angažujete, je i turecká genocida Arménů v roce 1915. Jak jste se k tomuto tématu vlastně dostal?

Myslím si, že historická vina pro nás musí být výzvou. Tuhle zkušenost si neseme v řadě oblastí z různých dob naší historie. V průběhu Velké války jsme jako Němci byli spojenci Osmanské říše, tedy dnešním jazykem Turecka, a věděli jsme, co se tam v roce 1915 dělo. Existovaly zprávy o probíhající genocidě a taky o lidech, jako je pastor Johannes Lepsius (více o něm viz Český bratr 12/2017, pozn. autora), snažících se pohnout Německo k nějaké intervenci, která by ty hrůzy zastavila. Máme tedy jasnou společnou odpovědnost za to, co se stalo, a já ji cítím. V roce 2011 se nám s kolegy podařilo v Lepsiově rodném domě v Postupimi otevřít muzeum – Lepsiushaus, abychom pomohli připomenout odkaz muže, který neváhal udělat tolik možného i nemožného, aby Arménům pomohl, aby německou veřejnost informoval a přiměl německou vládu k jednání. Neuspěl, ale to jeho roli nesnižuje. Temný stín to vrhá na ostatní.

Další informace o aktuální práci Markuse Meckela najdete na www.markus-meckel.de

připravil Jakub Kašpar

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.