Žít z radosti, která se nevyčerpá

ŠaG9(ČB 2/2018) Máte, přátelé v Kristu, radost? Ne? Jenom trochu? Že jste ji měli jen do chvíle, než jste otevřeli noviny? Že je nemravné se radovat, když tolik lidí na světě trpí? Pak tedy vězte, že křesťan bez radosti je protimluv a že bychom s pověstnou českou podmračeností právě jako křesťané měli něco dělat.

Vesnička na burgundském kopci
Základ ekumenické komunity v Taizé byl položen roku 1940, když se tehdy pětadvacetiletý švýcarský protestant Roger Schütz vydal do Francie pomáhat těm, na které druhá světová válka dopadala zvlášť těžce.

Poslechněte si článek:

Taizé, vesnička nedaleko demarkační linie, byla ideálním místem k přijímání válečných uprchlíků, především Židů. Tato podvratná činnost byla sice po dvou letech odhalena, ale organizátorům se podařilo včas uprchnout a bratr Roger se roku 1944 vrátil, tentokrát už v doprovodu prvních členů budoucí komunity a nastálo.

Taizé prošlo během let různými proměnami, které odrážely stav okolního světa. Postupem času se vyprofilovaly dvě hlavní linie působení: ekumenismus – v době, kdy snaha o soužití křesťanů různých vyznání působila pohoršení – a duchovní péče o mladé lidi, vystavené zmatkům měnících se časů, především postupující sekularizaci. Od konce šedesátých let do Taizé zavítalo na tři miliony mladých z celého světa: katolíků, protestantů, pravoslavných i hledajících. V době, kdy se církve čím dál častěji ptají, jak oslovit ty, v jejichž srdcích je budoucnost evropského křesťanství, skýtá činnost tamní komunity, rozkročená mezi zájmem o lidskou duši a starostí o svět, podnět hodný zamyšlení.

Pravidelná povánoční setkání evropských mladých založil bratr Roger už na konci sedmdesátých let. Čtyřicátá, jubilejní „pouť důvěry na zemi“ 2017 se konala v Basileji, městě vybraném z několika důvodů: jako vděčná připomínka švýcarského původu bratra Rogera; jako místo, kde spolu katolíci a protestanti dlouhodobě žijí ve vzájemné toleranci a součinnosti; a jako město na pomezí dvou jazyků a tří států, z nichž jeden dokonce ani není členem Evropské unie. V důvěře ve vlídné přijetí tentokrát přijelo na dvacet tisíc poutníků a do péče o ně se zapojila tisícovka dobrovolníků. V dnešní individualizované společnosti, zaměřené na osobní prospěch, to zní jako zázrak.

ŠaG4O tom, v čem vlastně tkví přitažlivost Taizé, se vedou diskuse. Jako sympatizantce z jiné věkové skupiny se mi líbí, že bratři pozorně naslouchají (nejen) mladým lidem a jejich starostem, že berou vážně problémy současného světa a že tím, co hlásají, také viditelně žijí. A jistě se počítá i to, že jsou na základě rozhovorů s mladými a životních zkušeností malých komunit bratří, sdílejících život s těmi nejvydanějšími v Brazílii, Keni, Senegalu, Bangladéši a Koreji, schopni pojmenovat problémy současného světa a také nebezpečí, která dnes křesťanům a církvím hrozí. Trvá důraz na ekumenu, v poslední době zaměřený hodně na pravoslaví, současně se ale objevuje výraznější zájem o mezináboženský dialog, z něhož vychází třeba nová tradice víkendů muslimsko-křesťanského přátelství. Ostatně, oblíbené spojení současného převora, bratra Aloise, je „jedna lidská rodina“. Zaznělo to ve výkladu Janova evangelia i v Basileji: „Ježíš je dobrý pastýř, který má i jiné ovce. A nakonec bude jediné stádo s jedním pastýřem. On nepřišel na zem jen pro malou skupinku, ale aby sjednotil celou lidskou rodinu.“

A možná že bratry z Taizé s mladými spojuje i to, že se nebojí jít proti proudu. Na sklonku roku 2015, když se Evropa těžce srovnávala s počínající uprchlickou krizí, bratr Alois vyhlásil tématem společného hledání pro rok 2016 „Odvahu k milosrdenství“ a komunita přijala několik súdánských uprchlíků. A v situaci, kdy mnozí cítí obavy z vývoje v Rusku, severní Africe či na Blízkém východě, smutek z pnutí v Evropské unii a tíseň z hnědnutí evropské politické scény, se tématem roku 2018 stala „Radost, která se nikdy nevyčerpá“.

Radujte se v Pánu vždycky
Tak to píše apoštol Pavel Filipským – z vězení. A je to pokyn, ne-li příkaz. Křesťanská radost není něco, co někdy je, a jindy není. Je to věc rozhodnutí. Tak nám to alespoň říkal bratr Richard na odpolední dílně s podtitulem „Rozhodnout se pro radost, abychom mohli žít pro druhé“. Jsme na tom jako starší bratr z podobenství o marnotratném synu. Jsme pozváni k radosti, ale můžeme nevejít. Nevejít je ovšem zásadně špatně. Zaujala mě myšlenka, že tam, kde ekumenický překlad říká „máme proč se veselit a radovat“, je v řeckém originále sloveso, které se používá pro děj nutný k naplnění Boží vůle – radovat se je náš úkol, poslání.

ŠaG8„Radovat se v Pánu“ neznamená, že nás někdy nepřepadají chmury. Znamená to, že se v zármutku neuzavřeme do sebe, ale vyhlížíme to nové, co se teprve rodí. Každý si musí najít vlastní recept. Bratr z komunity proslulé meditativními písněmi radí následovat krále Davida, který v Žalmu 55 zpívá své duši, aby ji rozveselil. Je to tradice, kterou v Taizé – možná pro svůj protestantský původ – založil bratr Roger: „Zpívej Kristu tak dlouho, dokud tě nenaplní klid a radost.“

Vrcholem setkání bývají čtyři večerní modlitby, při nichž nás bratr Alois v krátkých promluvách provádí hlavním tématem. Tentokrát byla pozadím jeho říjnová návštěva v Jižním Súdánu a v Súdánu, zemích rozdělených etnicko-náboženským konfliktem. „Když jsem se vrátil, ptal jsem se sám sebe: Tolik lidí nejen v Africe, ale i v našem bezprostředním okolí trpí těžkostmi, vyloučením, násilím, hladem, nemocemi, vyhnanstvím i přírodními katastrofami. Je vůbec možné mluvit o radosti, té radosti, kterou spolu s prostotou a milosrdenstvím umístil do srdce života naší komunity bratr Roger?“ Tato slova zazněla hned první večer – a z nich vyplynul i námět k úvahám pro první den: Prohlubovat zdroje radosti.

ŠaGRadost, k níž jsme byli v Basileji směrováni, rozhodně není laciná. Druhý večer jsme si na tu nesamozřejmost sáhli, když nám bratr Alois vyprávěl příběh Samira, mladého uprchlíka, který krátce po příjezdu do Taizé nečekaně zemřel na infarkt. Jeho přátelé mu společně s tamním imámem vystrojili pohřeb. V Súdánu se pak bratr Alois setkal s jeho matkou. „Po každé mé větě dodala: ,Alhamdulilláh‘, díky Bohu. Potom mi vyprávěla: ,Byl to můj jediný syn. Manžel mě opustil. Jsem nemocná. Prodala jsem dům, abych Samirovi mohla zaplatit cestu.‘ Pak tato muslimská žena řekla slova, která Bible vkládá do úst Jóbovi: ,Bůh dal, Bůh vzal. Bůh budiž pochválen.‘“ Ano, skutečně musíme jít k nejhlubším zdrojům radosti, abychom mohli s bratrem Aloisem říct: „Osobní setkání s těmi nejzranitelnějšími nám dává možnost objevit důstojnost druhých a dostat také něco od nich… Copak ti nejzranitelnější lidé nenahraditelně nepřispívají k vytváření bratrštějští společnosti? Odhalují i naši zranitelnost, a tak nám pomáhají být pokornější a lidštější. Paradoxně se pak někdy předává radost, možná jen jiskřička, ale přesto je to radost opravdová, kterou s námi ti nejchudší sdílejí.“

A tak jsme se přes témata Slyšet nářek těch nejzranitelnějších, Sdílet těžkosti i radosti a Radovat se z darů ostatních křesťanů promodlili a prozpívali k novému roku, v němž bude naším společným úkolem „prosit Ducha svatého, abychom s jeho přispěním stále víc svědčili svými životy o smíření a pokoj“. Vzorem nám může být jiná žena z Jižního Súdánu: „Vyprávěla mi, jak se snaží být tvůrcem smíření a pokoje. Voda je tam na příděl. U pump někdy dochází k rozbrojům. Proto se ustavila skupina žen, která má dohled nad spravedlivým rozdělováním. Tato žena mi řekla: ,Tím, že se dělíme o vodu, překonáváme přístup ,každý sám za sebeʻ, a tak vytváříme pokoj.‘“

Bylo to pět dní plných setkávání, nových přátelství a námětů pro další dny. Z Basileje jsme si odnesli slova poslání: „Lidé jsou stvořeni k radosti. Povolání k radosti si nemáme nechávat pro sebe, ale máme je sdílet. Radost, která pramení v Boží lásce, tato radost, která se nikdy nevyčerpá, je skrytou hybnou silou nasazení pro druhé, jež nikdy neochabne.“

Tak tedy na shledanou 28. prosince 2018 v Madridu!

Šárka Grauová

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.