Habemus ČCE! Na cestě k církvi 2/2

generální sněm1918(ČB 2/2018) Ani vzájemná shoda na sjednocení pod jednu církev, k níž augsburští i reformovaní dospěli při příležitosti husovského půlmilénia roku 1915, ještě nebyla krokem posledním. K vzniku nové církve totiž mezitím na obzoru vyrostla nová překážka: první světová válka. Čeští evangelíci si dobře uvědomovali, že v atmosféře války budou všechny pokusy, směřující jakkoliv k rozmachu národní myšlenky, pečlivě potírány, a že založení nové církve bude muset ještě počkat. Soustředili se tedy na drobnější, zejména vnitřní záležitosti, které měly alespoň částečně připravit půdu pro případ, že by nastala situace pro vznik církve příhodná. A vskutku – když roku 1916 umírá císař František Josef I., jde o předzvěst toho, že se věci dají do pohybu. A tak se 16. května 1917 schází důvěrná schůze představitelů českých evangelíků, kde je po referátech Josefa Součka a Josefa Hromádky přijato následující usnesení:

Poslechněte si článek:

„Čeští evangelíci cítí živou potřebu a touhu, aby zřízena byla samostatná česká národní církev evangelická, jdoucí ve stopách české reformace, a na základě tomto aby povstala i jednota nynějších historických církví českých.“ Tato závažná slova znamenala ještě v područí rakousko-uherské monarchie jistou odvahu; přesto však byl výsledkem této schůze také výbor a ke sjednocení českých evangelíků v jedinou církev byly vytyčeny další kroky. Těžiště této sjednocovací práce přitom spočívalo ve shromážděních vždy několika sousedících sborů různého vyznání. Tímto způsobem se postupně sbory propojovaly napříč českými zeměmi. Ne vždy ovšem se stejným zápalem; například na Poličsku se připojovaly sbory s výhradami, o zdrženlivém postoji Moravy svědčí i výsledek předběžného plebiscitu, v němž se pro sloučení vyslovilo pouze 19 moravských sborů ze 41. Moravané měli podporu i ze strany svých farářů, kteří sjednocovacímu hnutí vyčítali zejména věroučnou neurčitost.

Různé hlasy se ozývaly také ze stran dalších evangelických církví. Nejvíce nakloněna se zdála vzájemnému propojení být ochranovská Církev bratrská, ovšem po 28. říjnu 1918, když se změnila právní situace, se prohlásila za jedinou oprávněnou dědičku původní Jednoty a od sjednocovacích snah se distancovala. Sympatie sjednocovacímu hnutí projevili také baptisté, z jejich slov je ovšem patrno, že by s připojením souhlasili jen tehdy, kdyby hlavní zásadou nové církve byla svoboda a žádná striktní nařízení (křest, členství, církevní zřízení, talár apod.). Diskuse se slovenskými evangelíky byly zastaveny obavami Slováků, kteří po neblahých zkušenostech z r. 1842 s maďarskou reformovanou církví nakonec couvli a sami sebe raději pasovali do role „dobroprajného pozorovateľa“. Naopak velký zájem o připojení k nové církvi projevilo několik tisíc česky mluvících evangelíků ve Slezsku, kteří si od přináležitosti k české církvi slibovali vysvobození z národnostního útlaku, jemuž byli vystaveni jakožto menšina v polských či německých sborech.

2generální sněm

Generální sněm v prosinci 1918

Dokonáno jest
Nejednoduchá situace byla také v otázce, jak by se nová církev měla jmenovat. Svízelnost tohoto úkolu spočívala zejména v tom, jak skloubit dvě základní kritéria: dát církvi název vystihující její původ v české reformaci, a zároveň dát název stručný. Problematicky se jevilo již samotné slovo „církev“, které se zdálo mít v tehdejším „otráveném prostředí“ nehezký zvuk; označení „evangelická“ zase evokovalo toleranční oktroj, o jehož odstranění se usilovalo především. Přesto však kombinace těchto dvou slov měla podporu mnoha sborů, které k dosavadnímu názvu navrhovaly pouze navíc připojit některý z přívlastků „česká“, „československá“, „bratrská“ nebo „českobratrská“. Nejvážnějším protikandidátem „církve evangelické“ byla varianta „husitská církev“.

Právě neshoda na názvu společné církve se jevila jako jedna z posledních překážek, kterou zbývalo překonat. Vždyť vývoj první světové války dává zřetelně tušit krach rakousko-uherské strany a pád monarchie je již cítit ve vzduchu. Když Alois Jirásek skládá 13. dubna 1918 jménem celého českého národa v pražském Obecním domě slavnostní přísahu, je již téměř jisté, že osud habsburského mocnářství je zpečetěn. V euforii z pádu Rakouska-Uherska a předzvěsti svobodného českého státu se rozplývají veškeré obtíže se spojením církví související. Ústřední výbor se konečně usnáší na svolání všeobecného sněmu českých evangelických církví, jenž by slavnostně vyhlásil jejich sloučení na základě Českého a Bratrského vyznání. Až na sněmu bude hlasováním rozhodnuto také o názvu.

Ustavující generální sněm byl svolán na úterý 17. prosince 1918 v devět hodin do Smetanovy síně Obecního domu v Praze. V projevech, které postupně pronášejí jednotliví představitelé obou konfesí, nelze přehlédnout patos: padají vzletná slova o hluboké vděčnosti za osvobození národa, je vyřčen dík T. G. Masarykovi jakožto nástroji Boží spravedlnosti, ale také jsou vychvalovány protestantské ideály demokracie, svobody a odpovědnosti. Poslední rezoluci předčítají Ferdinand Hrejsa a Antonín Frinta: evangelické církve a. v. a h. v. jsou tímto sloučeny. Zbývá provést hlasování o názvu nové církve, z nějž vítězně vychází znění „Evangelická církev bratrská“. Radost z přijetí jména jednotné církve ovšem evangelikům dlouho nevydrží, ani tímto okamžikem totiž ještě svízel s výběrem názvu nekončí. Tentokrát se ozvalo zamítavé stanovisko ze strany ministerstva školství a národní osvěty, které upozornilo na to, že název „Evangelická církev bratrská“ nese již podle zákona církev ochranovská. Z nového hlasování, které vyhlásil Synodní výbor, tak vzešel definitivní název „Českobratrská církev evangelická“.

Přes nostalgickou líbivost historie vzniku naší církve je třeba mít na vědomí, že ani českým evangelíkům se nevyhnuly kontroverze a že i některé záležitosti spojené ČCE byly, ba dokonce stále jsou problematické.

Český evangelík, hrdý evangelík
Jedním z témat, která lze snad již označovat za přežitá, je otázka spojení národa a náboženství. O úzké sepětí národa a evangelia se zasloužila již reformace; jak Jan Hus, tak Martin Luther chtěli, aby všichni shromáždění lidé modlitbě i kázání rozuměli, a proto dali ve své duchovní praxi jazyku národnímu přednost. Není tedy divu, že oba zmínění mají zásluhy nejen v oblasti teologické, ale také v rozvoji svého národního jazyka: Lutherův překlad Bible položil základy spisovné němčině, zatímco Hus proslul zjednodušením českého pravopisu. V těchto případech volného (a pragmaticky funkčního!) propojení národa a náboženství nešlo o nic nebezpečného. V 19. století se ovšem tento svazek upevnil, když našel sofistikovaný základ v německé idealistické filosofii. Tato forma spojení národa s náboženstvím se zvrhla v nenávistný šovinismus a rasismus, jenž vyvrcholil kolaborací německých evangelíků s nacisty. V českém prostředí k takto obludným důsledkům nedošlo, ideologickou kolaborací se však čeští evangelíci „pochlubit“ mohou. Výkřiky přehnaného nacionalismu z jejich úst se objevují zejména v rozjitřených dobách, které nahrávají myšlence náboženského probuzení skrze uvědomění národní – ať jsou to roky 1848, 1868, či rok 1918. U evangelíků, kteří se nechali touto lákavou, ale zrádnou vlnou nacionalismu strhnout, můžeme potom číst podobná prohlášení, jako je toto: „Církev má pak být totéž co národ, má značit toliko povýšenou formu národního bytu.“ I pro Jana Karafiáta, který je dnes znám především jako autor Broučků, byla národnostní rovina pro možné sjednocení důležitějším aspektem než věroučná blízkost: „… my reformovaní byli jsme od počátku našim Augsburským bližší než němečtí Augsburští, neboť je k nám všecko více táhlo…“ Ostatně, i na samotném Ustavujícím generálním sněmu (!) padla v tomto ohledu velmi ostrá slova: „U nás a pro nás se náboženství a vlastenectví prostupují a kryjí… Kdyby se nás někdo zeptal: Proč jsi evangelík? Myslím, že bychom jednoduše odpověděli: Protože jsem Čech! […] Vedle toho, že nás Bůh jako Čechy stvořil, jsme Češi proto, že nám jinými býti nedá naše náboženství, naše evangelictví!“ Právě národnostní rovina, kterou (nejen) čeští evangelíci zdůrazňovali i při vzniku nové jednotné církve, odradila slovenské evangelíky od toho, aby se k ní připojili, a je také jednou z příčin, proč si i polští a němečtí evangelíci vytvořili církve vlastní.

synodní výbor v roce 1921. Zleva: doc. Antonín Boháč, laický člen, prof. Dr. Ferdinand Hrejsa, náměstek seniora, František Prudký, farář v Olomouci, Josef Souček, synodní senior, JUDr. Josef Král, laik, Ferdinand Kavka, synodní kurátor

synodní výbor v roce 1921. Zleva: doc. Antonín Boháč, laický člen, prof. Dr. Ferdinand Hrejsa, náměstek seniora, František Prudký, farář v Olomouci, Josef Souček, synodní senior, JUDr. Josef Král, laik, Ferdinand Kavka, synodní kurátor

Quo vadis, ČCE?
Druhým problematickým okamžikem je něco, co bychom mohli nazvat „teologická identita církve“. Již ze samotného vyprávění o vzniku ČCE je patrno, že augsburské a reformované k vzájemné spolupráci ve většině případů netáhl ani tak všeobjímající ekumenismus či vůbec teologický duch, ale mnohem spíše pragmatické, často až sebezáchovné důvody. A tak ani sloučení těchto církví se neodehrálo na výšinách teologického myšlení, a tudíž ani ne na výšinách víry. Neznamenalo jakousi teologickou syntézu, ba právě naopak: rozumělo se mu tak, „aby augsburští i reformovaní od svého upouštěli a byli méně augsburští a méně reformovaní“. Výsledkem tedy nebyl společný věroučný základ, ale naopak vzájemné vyprazdňování obou konfesí. Tento problém mohl být vyřešen buď přijetím některé staré konfese, vytvořením konfese zcela nové, anebo přijetím pouze stručného hesla. Na generálním sněmu byla nakonec zmíněna dvě vyznání starší, České a Bratrské, k nimž byla r. 1947 připojena i vyznání helvétské a augsburské. Tehdy se senior Souček zřejmě moudře domníval, že pro vytvoření nového vyznání není příhodná doba. ČCE ovšem na pilířích těchto vyznání stojí dodnes a nabízí se otázka, zda rozkročení mezi čtyři vyznání není příliš široké a nestabilní. Jistá věroučná vágnost ČCE vede mnohdy k matoucím situacím a v současnosti často přetřásanému „nedostatku identity“.

Nejsou to samozřejmě jediné problémy, které bychom mohli s historií ČCE spojit. Některé v průběhu století již vyčpěly, jiné si nese církev i do dnešních dnů. Tváří v tvář všem nesnázím a obtížím, které museli naši předkové v minulosti překonávat, ovšem zbývá jen obdiv a vděčnost, že – slovy M. Rozbořila – ve společné církvi „alespoň dvěma největším houfům českých evangelíků bylo dáno nalézt jednotu“.

Zpracováno podle práce M. Rozbořila „Spojení církví augsburského vyznání a helvétského vyznání v r. 1918“.

Adéla Rozbořilová

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.