Jiří Suchý: Klaun si povídá s Bohem

Klaun(ČB 3/2018) Jiří Suchý je zkrátka Jiří Suchý. Někdo může říkat, že dnes to už není ono, a nakonec proč ne, na to by měl dotyčný plné právo; někdo zase tvrdí, že v divadle Semafor v Dejvicích je pořád krásně a Suchý že je studnice bezedná.

Asi to neumím zhodnotit, kdybych ale měla soudit jen podle recenzované knížky, přikláněla bych se k té druhé variantě, i kdyby však měla platit více ta prvá, jedinečnost to Jiřímu Suchému neubere.

Poslechněte si článek:

Po kolik už generací jeho písničky působí? Mockrát jsem zažila, jak lidé z naprosto různých kruhů, vzdělaní hodně i docela málo, jsou právě znalostí Suchého písniček a schopností je dohromady zpívat po celý večer unikátně spojeni. Inteligentní hudba, inteligentní texty, které se líbí těm i oněm.

KlaunTak tedy Klaun si povídá s Bohem. Knížka psaná 15 let, škrtaná, přepisovaná, doplňovaná. Jiří Suchý nás na začátku informuje, že text nás má především pobavit. To se mu bezesporu podařilo, nemyslím si ale, že to byl důvod jediný, řekla bych, že pod tím, nebo spíše nad tím je tón či úmysl závažnější. Rozmýšlení, taky jemná polemika… Polemika se sortou ateistů, kteří jsou si svým postojem nadměrně jisti a jejichž snaha dokazovat nedokazatelné je nemoudrá, neduchaplná.

Jiří Suchý není církví netknut, maminka ho do katolického kostela vodila pravidelně, ba i ministroval. Nejasnosti, pochyby ho ale doprovázejí po celý život, netýkají se ovšem rozhodně základních principů typu „je Bůh, nebo není?“. Suchý se potýká s věcmi subtilnějšími, kterých by si většina věřících vůbec nevšimla, protože se o nich prostě nepochybuje. Když nám je však v knížce předestře, zaujmou. Už v dětství Suchého napadalo, jak má Pána Boha oslovovat, když mu tohle oslovení připadá moc pohádkové. Když je ten pohádkový Bůh zobrazován jako stařec s plnovousem, jak asi vypadal zamlada? Jak věřit v jeho nesmrtelnost, když zestárl? Že by se to stárnutí najednou zastavilo? A máme ho oslovovat Pane? Pán je přece jeden z nás, kdo to někam dotáhl! Kdo z nás by tohle vymyslel, milí čtenáři? A v tomto duchu se pokračuje. Jak se postavit třeba k slovům Otčenáše? Jiří Suchý by si nedovolil je zpochybňovat, jeho pochyby míří jinam. Můžeme jim my lidé vůbec rozumět? Nemá se nám to vysvětlit více? Kolik z nás ta slova deklamuje, aniž by nad nimi uvažovalo? A co Bible sama? Kolik odporujících si výroků tam je?! Jak se hned do knihy Genesis dostalo, že se „Hospodin dopustil chyby“? Vždyť on tu lituje, že člověka stvořil! Jak zde může být psáno, že „Hospodin, když bude sesílat na nás hříšné rány a nemoci veliké a když nás bude vyhlazovat a hubit, bude se veselit“? Veselit?! Suchý rozhodně nevyvozuje, že tím pádem Bibli nevěří. Otázky ho ale dovedly k tomu, že další kapitola se nazývá Bible podle Suchého.
Jeho humor prostě trvá.

S čím tedy ve skutečnosti Jiří Suchý nesouhlasí? Nikoliv s Pánem Bohem! Je ovšem pro něho důležité, že Bůh je mimo lidské chápání, pak před ním může a musí mít respekt. A to je právě voda na mlejn ateistů. Těch, kteří se opírají o pojetí evoluce, jež argumentuje proti Božímu stvoření. Kteří jsou bytostně přesvědčeni, že „pouhá síla hmoty, bez jakéhokoliv přispění Transcendentna, způsobila, že se bílkovina vydala správným směrem k cíli“. „Něco“ náš vesmír totiž způsobit muselo. A tomu „něčemu“ vesmír vděčí za to, že už hezkých pár let funguje. Způsob, jakým Suchý se zavilými evolucionisty polemizuje, nás pobaví, což je právě záměr, jak se praví hned v úvodu. A to další, nad čím se taky hned na začátku můžeme rozesmát, je, že úvod není jeden, jak je obvyklé; jsou tři.
A proč tedy ten název? Proč si klaun s Bohem povídá? Jiří Suchý se rozhodl, že všechno to, čemu ohledně otázek víry nerozumí, probere s autoritou nejpovolanější. Nerad chodí ke kováříčkovi, raději jde přímo ke kováři. Chce si povídat s tím, kdo je středem jeho myšlení, jeho zmatků i zjasnění. Dobře je, že Jiří Suchý o kováři ví. A zároveň ví, a to je taky dobře, že „definitivní odpověď není lidem určena“.

Ráda skončím několika verši autorova textu k písničce, kterou složil „jistý“ Karel Vágner a kterou knížka končí. Je to totiž „v kostce to, o čem tato kniha je“:

Jo když je mi nejhůř
Zvedám oči vzhůru
Tam kde tuším songy
Andělskýho kůru

Jo když je mi nejhůř
Zvedám oči k nebi
Tam kde tuším ruce
Probodnuté hřeby

Já nemám zdání
Kdo ty ruce probod
A nevím ani
Kde se pomoc hledá
Vím jenom to
Že když mi teče do bot
Že je tu něco co mi
Oči vzhůru zvedá

Jana Plíšková

Jiří Suchý. Klaun si povídá s Bohem. Praha: Galén 2017, 117 s.

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.