Udržet naději. Jak pomůže dar z postní sbírky v uprchlickém táboře v jordánském Zátarí

IMG_5626(ČB 3/2018) Do Zátarí, jednoho z největších uprchlických táborů na světě, se člověk dostane pohodlně autem. Vyráží se obyčejně po dálnici, která z Ammánu, hlavního města Jordánska, vede k hranici se Sýrií. Tam se odbočí na takzvanou bagdádskou silnici, jede se mírně zvlněnou pouštní krajinou a už z dálky je vidět jakési velké město. Před rokem 2012 označovalo jméno Zátarí malou vesničku. Vše se změnilo poté, co v Sýrii propuklo válečné násilí. Do Jordánska přicházelo čím dál více uprchlíků.

Poslechněte si článek:

Pro založení uprchlického tábora se Zátarí z více důvodů ukázalo jako vhodné místo – byl tu třeba zdroj podzemní vody, v pouštní vyprahlé zemi zásadní věc. Tábor vznikal ve spolupráci mezinárodních organizací a pod dohledem zkušených jordánských úřadů; země má s příchody uprchlíků opakovanou zkušenost.

IMG_5343V jeden čas se v táboře tísnilo přes 200 000 lidí, dnes se jejich počet ustálil na 80 tisících. Pokud jde o rozlohu, je to tak, jakoby se obyvatelé Zlína museli naskládat na plochu pražského Žižkova. V táboře je tedy dost těsno. Jinak ale připomíná regulérní město, byť se zvláštními pravidly.

Sraz na Champs-Elysées
Dovnitř se smí samozřejmě jen na povolení a přes policejní a vojenské hlídky. Ty jsou však docela přátelské, jejich počínání připomíná zběžnou kontrolu na hranicích se spřátelenou zemí. Co pak v táboře ale nezkušeného návštěvníka zaujme napoprvé, to je nekonečná změť stavebních buněk, uspořádaných jakoby bez ladu a skladu. V každé z nich bydlí rodina až o šesti členech. Samozřejmě si obyvatelé svá obydlí všelijak vylepšují – přístavky z vlnitého plechu a dalšího materiálu, často odpadového, který je po ruce. Člověk navyklý na uspořádaná evropská města má dojem permanentního chaosu.

Ve skutečnosti však v táboře vládne řád. Každá stavební buňka má číslo popisné (jakkoli jejich logice návštěvník neporozumí), cesty mezi nimi mají svá označení a srdce tábora tvoří jakási hlavní třída, které podle nejslavnějšího pařížského bulváru místní říkají Champs-Elysées. Je v tom samozřejmě ironie, ale i hrdost – hrdost na to, že i v krajně ztížených podmínkách může vítězit tvořivost a chuť žít. Hlavní bulvár uprchlického tábora totiž nabízí téměř vše. V táboře se jsou dva oficiální supermarkety, ve kterých lze nakupovat na zvláštní táborové karty. Na bulváru jim však konkurují pololegální obchůdky a provozovny – podle odhadů je jich několik tisíc – které nabízejí téměř vše. Najde se tu svatební salon, prodejna mobilů a počítačů Apple a leccos dalšího. Obchoduje se za peníze i za zboží; sdílejí se tu informace i drby. Prostě to tady tepe jako v Paříži…

IMG_5430Jak je vidět, obyvatelé tábora nemusí bojovat o přežití. Pryč jsou časy, kdy se bydlelo jen ve stanech, které nechránily před pouštními bouřemi ani před zimou, a lidé byli rádi, že mají vůbec co jíst. Dnes se tady staví páteřní kanalizace, tábor je už delší dobu elektrifikován (na tom se v roce 2015 významně podílela také česká vláda). Největší rizika na jeho obyvatele dnes číhají jinde – především v nečinnosti. Čas tu není čím zaplnit.

Konec snů a ambic
„Někdy se sama ráno přesvědčím, že někam spěchám a musím vyřídit spoustu věcí. Rychle vstanu, obléknu se a ve spěchu sním snídani. Vyjdu ven a rychlým krokem někam jdu. Je jedno kam, protože ve skutečnosti nemám co na práci…“ Tak před časem popsala pracovnicím Diakonie své nejhorší táborové trauma dnes třiadvacetiletá Syřanka Alad. Když prchala s rodiči ze Sýrie, byla zrovna ve třetím ročníku střední školy. Plánovala, že půjde na práva. Dnes by školu možná dokončovala a rozhlížela se po prvním zaměstnání. Místo toho trčí už několikátým rokem v jednotvárném táborovém provizoriu. Její pocity nejsou ojedinělé, uprchlíci v Jordánsku nesmějí pracovat, aby nekonkurovali místním. V zemi ne příliš bohaté je to daň za udržení sociálního míru. Jordánců je deset milionů, uprchlíků ke třem milionům.

IMG_5531V Sýrii vládl před válkou autoritativní režim schopný likvidovat své oponenty s otřesnou brutalitou. Kdo se ale nezajímal o politiku, tomu země nabízela slušný životní standard – lidé mohli podnikat, cestovat, bezplatně studovat na solidních státních školách. Často měli obdobné ambice a životní plány, jaké máme my v Evropě. Válka ale všechno obrátila v prach.

„Když sem uprchlíci přicházeli, původně si mysleli, že tu zůstanou měsíc, dva. Dnes už jsou tady třeba pět let,“ říká český velvyslanec v Jordánsku Petr Hladík. Vyvrací přitom mýtus, že cílem všech uprchlíků je pokračovat dál do Evropy. „Moje osobní zkušenost – a setkávám se s těmi lidmi už více než čtyři roky – je jiná. Chtějí se vrátit domů.“ To však stále není možné a nezdá se, že by to v dohledné době možné bylo. Válka v Sýrii trvá, je nepřehledná, a jak ji zastavit, neví nikdo. Počítá se ostatně i s tím, že Sýrie se ve své původní podobě už nikdy neobnoví.

Děkujeme za pomoc
To nejdůležitější teď je pomoci lidem v táboře udržet naději a vyrovnat se s pocity frustrace. O to se snaží Diakonie v takzvané Oáze míru (Peace Oasis). Ve spolupráci s českou vládou a Světovou luterskou federací (LWF) v táboře vybudovala komplex z několika buněk, kde probíhají kurzy šití na šicích strojích a práce na počítačích. Součástí je i herna pro děti a venkovní hřiště, kde se hraje fotbal. Jako zásadní se ale stále více ukazuje, že je třeba lidem umožnit otevřený hovor o jejich bolestech, starostech i nadějích. Je třeba i odborně školený průvodce. Často se objevuje téma násilí na mladých matkách a dívkách, které zažily při útěku. Děti a mladí lidé se v táborových podmínkách zase potřebují svěřit se starostmi nelehkého dospívání. Předchází se tak konfliktům i radikalizaci.

IMG_5286Vedle Oázy míru se nachází ještě kus volné země. Diakonie tu společně s českou ambasádou v Jordánsku plánuje prostory pro setkávání rozšířit – vzniknout má knihovna a komunitní kavárna. Dílem přispěje česká ambasáda, dílem bychom rozšíření rádi financovali z darů postní sbírky. Děkujeme!

Adam Šůra

Příspěvek byl publikován v rubrice Diakonie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.