Zármutek a naděje

dsc_0458(ČB 3/2018) Poslední sobotu občanského roku 2017 odpoledne se v ostravském evangelickém chrámu sešlo početné shromáždění církevní i necírkevní veřejnosti, aby se rozloučilo s kmenovou členkou zdejšího sboru Marií Balabánovou. Po delší vleklé nemoci odešla z kruhu živých ve svých 82 letech; její manžel, v místních zdravotnických zařízeních dobře známý MUDr. Daniel Balabán, internista, posléze vyhlášený specialista v oboru nefrologie, svoji choť předešel o celých 13 let. Manželství těchto dvou se rodilo před více než 60 lety daleko odtud – v evangelickém společenství v Zábřeze na Moravě.

Poslechněte si článek:

Setkání dvou mladých lidí – Marie a Daniele – sotva mohlo být přirozenější a spontánnější: znali se z nedělní školy a hned na to z mládeže. Už tehdy jim bylo jasné, že k sobě patří a nepotřebují marnit čas hledáním a tápáním. Příbuzenství rodin Čermákovy a Balabánovy už se nedalo zastavit.

Složitější to bylo s povoláním: Danielovi bylo jasné, že chce být lékař. Jenomže společenská atmosféra těch časů bránila lidem z náboženských kruhů na takovou dráhu jen pomyslet. Uchazeči o medicínu bylo doporučeno přesměrovat se na geologii. Těžko už dnes dohledat, jestli se přihláška na medicínu setkala s úspěchem napotřetí, nebo napočtvrté. V každém případě šlo o vzorový příklad větší vytrvalosti uchazeče než nevlídných mocipánů. Přesto však po dokončení řádného studia lékařství připuštěn jen k zubařině.

Marie a Daniel jako zákonní manželé dostali umístěnku do Ostravy. Marie usilovala o kvalifikaci v lékárenství, ale do toho přišlo mateřství, narodil se syn Daniel a nějaký rok později Jan. Platy začínajících lékařů v prostředí těžkého průmyslu a hornictví byly tehdy pokořující, manželčino zaměstnání bylo téměř nezbytné. Teprve se služebními léty si lékař mohl dovolit ženu v domácnosti, jakž se i stalo. A ukázalo se, že tento způsob uspořádání rodiny může být i prozíravou investicí. Mariina mateřská péče vedla syny k zájmu o umění i literaturu. Že se syn Daniel už záhy rozhodl upsat malířství a že se Jan posléze stal hvězdou literární, v tom lze stopy matčina vlivu hledat.

Vítkovický sbor ČCE měl v Balabánových jednu z řady mladých rodin, jež tvořily duchovní prostředí, tak výstižně vyjádřené v bratrské písni „Aj, jak jsou milí tvoji příbytkové, jak rozkošní křesťanští sborové, Pane, v nichž Tvé jméno slavné“. Hlava rodiny na dlouhá léta přijala presbyterskou funkci a plnila ji odpovědně a tvořivě. Marii připadla další rodinná role: stala se babičkou dvou a dvou vnoučat. Ale jejího manžela celý čas neopouštěla úzkost – nepotvrdí se v Mariině případě rodinná anamnéza? Její otec Čermák zemřel poměrně mladý na rakovinu a zanechal rodinu o čtyřech chlapcích a jedné holčičce. Nepotvrdila se. Vrásky na čele působil spíše zdravotní stav doktorův. Ozývaly se důsledky v mládí překonané choroby, jež posléze ostravského medicínského odborníka krátce po dosažení sedmdesátky skosily.

Marie žila a dožila svým tichým způsobem v Provaznické ulici v Ostravě-Hrabůvce, opečovávána pozornou synovskou péčí. Ale čekala ji ještě jedna životní rána, když na jaře 2010 nečekaně (při nedožitých padesátinách) ve spánku zemřel mladší syn Jan. Celá česká literární obec si tehdy uvědomila bolestnou ztrátu nadějného talentu. Po zániku vítkovického sboru měla Marie svoje místo ve společenství sboru Ostrava 1. V pravidelné účasti jí zabránily až zdravotní potíže posledního času. Jejím skonem se radostný čas vánoc 2017 v rodině Balabánově stal časem zármutku.

Paní farářka Ewa Jelinek zvolila pro rozloučení velmi vhodné slovo z 10. kapitoly evangelia Janova: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne.“ Z pokladu této věty zaslechla zarmoucená rodina, ostravský sbor i přítomné shromáždění potěšení i jasnou křesťanskou naději ve smrti. A píseň Evangelického zpěvníku „Někdo mě vede za ruku, když bojím se jít tmou“ byla paprskem světla do teskného rozloučení.

Kaleb

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.