Nico ter Linden: Král na oslu

Český bratr 6/2012.

Nedávno jsem malým dětem na náboženství vyprávěla příběh o tom, jak Jákob oklamal svého otce. Dostal tak požehnání, které bylo určeno pro prvorozeného Ezaua. Moje vyprávění skončilo tím, že celá rodina zůstala rozhádaná, lidi k sobě otočeni zády. O něco později jsem se ptala dětí, za co se budeme modlit. Jedna holčička řekla: „Za tu rodinu.“ Ptala jsem se: „Za jakou rodinu?“ „No za tu, o které jsi mluvila.“ A ukázala na postavičky znázorňující Jákoba, Ezaua, Izáka a Rebeku.Pořád mi to nedocházelo. „Jako za co?“ „Aby to dobře dopadlo.“ Tak mě sedmiletá Magdalena dostala. Pro ni není biblický příběh uzavřený někde v minulosti, dávno v Bibli dokončený. Ještě teď se můžeme modlit za postavy, které se trápí…

Vzpomněla jsem si na tuhle příhodu, když jsem četla knihu Nica ter Lindena Král na oslu. V kapitole Cesta do Emauz autor píše: „Oba muži z Emauz tyto příběhy (tj. o Mojžíšovi, Eliášovi, Josefovi, Danielovi…) slyšeli už mnohokrát a znali je nazpaměť. Přesto ta stará vyprávění v jejich očích nikdy neožila. Bible pro ně vlastně byla uzavřená kapitola. Ale když Bibli otevíralo vyprávění onoho třetího muže, začalo to otevírat oči i jim.“ (s. 22)
Kniha je rozhovorem Matouše s Lukášem. Dvou mužů, kteří chodili s Ježíšem a teď po velikonocích vzpomínají. Své vzpomínání zapisují. Můžeme nahlížet, jak se rodí víra. A jak v rozhovoru s přítelem, se světem, se situací vzniká evangelium. Jistě, Bible nespadla z nebe (tak se mimochodem jmenuje jedna kniha o vzniku Bible). Před očima nám ožívají postavy, jsou malovány příběhy, otevírá se scéna, do které můžeme vstoupit. Pojďte, ten příběh je pro vás, vy v něm hrajete taky. Posaďte se ke stolu, přijměte nabízený chleba ulomený z kulatého bochníku…

„Víš, co mě napadlo?“ řekl Matouš. „Není chléb bez obilí. Ale obilí se musí nejdřív zasít. Zaseté zrno zapadne do země – země se nad ním zavře. Vlastně zemře. Ale Bůh z něj vytvoří něco nového: krásný klas. Ten klas jako by vstal z mrtvých.“Mlčky jedli dál. „Myslíš teď taky na Ježíše?“ zeptal se po chvíli Lukáš.„Ano, myslím. Že by on – stejně jako ten klas – vstal…? Anebo si teď něco nalhávám?“…Noc skončila a už se rozednívalo. V Emauzích začal nový den.„Možná ti to bude připadat zvláštní,“ řekl Lukáš Matoušovi, „ale když jsi včera lámal a rozděloval chléb, vypadalo to, jako bychom už nebyli jen my dva, ale tři. Jako by s námi byl zase i Ježíš.“ (s.17–18)

Nestalo se nám to někdy taky? Jako by u večeře Páně byl s námi i Ježíš? Jako by na nás najednou promluvil při modlitbě nebo v písni? Jako bychom ho zahlédli v tváři člověka? Pane Bože, chtěli bychom zachytit vzpomínku, popsat víru, udržet naději! Proto někdo napíše příběh, jiný jde a rozdává úsměv. Ten uzdravený člověk, kterého museli k Ježíšovi spustit střechou, „vstal, vzal matraci a odešel ven. Mohl jít dál. Přišel střechou a odešel dveřmi. Venku objal své přátele“. (s. 157)

Holandský farář Nico ter Linden v předmluvě knihy vzpomíná, jak v dětství za 2. světové války chtěl pořád znovu poslouchat vyprávění o tom, jak Pán Ježíš chodil po vodě. Ten příběh ho ujišťoval, že rakety, které létají blízko jejich domu, mu neublíží.Chodil Ježíš po vodě doopravdy? Jako kluka ho ta otázka nikdy nenapadla. Ale teď to děti napadne. Byla by škoda, kdyby naše cesta k víře ztroskotala na tom, že nemůžeme věřit, že se věc odehrála „doopravdy“. Doslova. Autor svou knihou může pomoci otevřít dveře, které se nám zavřely. Dveře Bible.

Lenka Ridzoňová

LINDEN, Nico ter. Král na oslu. Benešov: EMAN 2011. 240 s.ISBN 978-80-86211-76-3

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.