Byla Bohu milá

Milena Tůmová (3)Milena Tůmová. Pro nás doma to byla „teta Milena“. Vlastně jsme nikomu jinému kromě našich pokrevních tet tak neříkali. Jméno Milena znamená, že je někomu milá. A milá byla mnohým. Nejdřív svým rodičům, Jaroslavu a Anně Špinarovým. Pak spoustě dalších, asi nejvíc svému muži Honzovi, kterého potkala v 15 letech v mládeži. Přišel do Prahy z Heřmanče, aby se tu učil drogistou. S Milenou se vzali a zůstali spolu dlouho, dokud je před dvěma lety nerozdělila smrt; tak jak se říká ve svatebním slibu. Milena byla milá svým dcerám, pak i vnoučatům, pravnoučatům.

Poslechněte si článek:

Sestra Milena Tůmová by bývala ráda studovala ornitologii, ale kádrový posudek zněl jasně: nábožensky zatížená, z buržoazních poměrů – nepřijímat na žádnou vysokou školu. Vzali ji na teologii, zde už studovala její starší sestra se svým manželem, Jaroslava a Zdeněk Souškovi. Po ordinaci v roce 1957 Milena působila dva roky jako vikářka ve sboru v Praze-Střešovicích. Od roku 1959 byla doma s dětmi, dcerami Milenou a Ivanou, rodina byla aktivní ve sboru v Praze-Dejvicích. V letech 1970–1986 prodávala knížky v Kalichu. I tam byla milá – svým zákazníkům.

Milena Tůmová byla milá nám, dětem, potkávaly jsme ji každou neděli v dejvické nedělní škole. Vůbec mi tehdy nepřišlo zvláštní, že „teta Milena“ učí nedělku každý týden, zatímco v té druhé skupině se učitelé střídali, většinou to byly naše maminky. Užila si s námi své, vzpomínala i po mnoha letech, jak někteří dnes už vážení dospělí rodiče a prarodiče lezli v nedělce pod stůl a pod klavír; já si vybavuji, jak nám pod stůl pořád padaly penízky, které jsme měli do sbírky. Takže každou chvíli některé z dětí muselo kvůli tomu zmizet pod stolem. Od listopadu se chystaly vánoční besídky, s kým jiným než s Milenou Tůmovou a jejími dcerami. My jsme od ní na Vánoce vždycky dostávali knížky. Převázané trojbarevnou „kalichovou šňůrkou“. Mám knížky ráda; možná taky díky své kmotře, Mileně Tůmové. A někdy přece jen oblékla talár a kázala nebo vedla přípravu k večeři Páně. Neotřele, netradičně, do hloubky.

Byla nám milá, jsme za ni vděčni. A ještě někomu byla milá. Pánu Bohu. Jestli si to z dětství dobře pamatuji, dá se biblické poselství shrnout do slov: Pán Bůh nás má rád. Jsme mu milí. V zhuštěné formě je to vyjádřeno i ve verši, který byl na Milenině parte: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43,1) Není to jen laciné chlácholení: neboj… však bude dobře… Je to slovo cílené, jmenovité, a pro toho, kdo je vyslovuje, pro Pána Boha, závazné.
Povolal jsem tě jménem. Pán Bůh zná jménem každého. Naše jméno nezapomene, z pomyslné knihy života je nevymaže. Pánu Bohu patříme. Na tom nezmění nic ani smrt. To nás Milena Tůmová učila v nedělní škole. Tak to přece musí být pravda, a ona tomu přece musela věřit. Byla, je a bude Bohu milá, patří mu.

Lenka Ridzoňová, foto z rodinného archivu

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.