Otázka na tělo: Co může kaplan nabídnout v sekulárním prostředí?

téma_předěl_tmavší(ČB 3/2018) V sekulárním prostředí stejně jako v nesekulárním: Sám sebe – autentického, živého člověka, na kterého neodbytně dotírá evangelium. Gruntovní otázky, jež si klade sám. Kafe. Lidský zájem. Rozhovor i mlčení. Teologické uvažování o světě – bez sudičství, moralizování, ve svobodě od strachů.
Pavel Pokorný, evangelický farář, náměstek synodního seniora

Poslechněte si článek:

Jednou jsem mluvila s kaplankou Britského královského námořnictva. Vyprávěla mi, jak se na ni vojáci dlouho dívali s odstupem, snad i s despektem. Kaplanka, jediná ženská na palubě – k čemu je to dobré? Pak se ale stalo, že jeden člen posádky zahynul. V tu chvíli – říkala mi – nastala změna. Tváří v tvář tajemství smrti se v jakémsi němém očekávání odhalila její funkce: my už pro něj nemůžeme udělat nic, ale vy ano. Od toho momentu se pak odvíjela další plodná spolupráce: ukázalo se, že může něco udělat i pro živé.
Šárka Grauová, portugalistka a překladatelka

Zpomalený čas, blízkost, otevřenost v tématech, která mnozí přehlíží (smrt, lidská důstojnost, vina, odpuštění aj.). Přináší otázky, někdy i odpovědi, nabízí společenství při večeři Páně, prostor pro modlitbu. Svou přítomností zvěstuje také Boží blízkost.
Drahomíra Dušková Havlíčková, evangelická farářka

Okusil jsem jen kaplanství nemocniční, a to pouze krátce. I z krátké zkušenosti jsem však nabyl přesvědčení, že kaplan může nabídnout především sebe – jako naslouchajícího. Co přijde dál, to se pak už odvíjí od reakce pacienta.
Zvonimír Šorm, evangelický farář

Oživovat systém, který je svou podstatou trvale v pokušení zaměňovat zájem o člověka za samoúčelný provoz. Konkrétně ve věznici to znamená být lidsky otevřen vůči všem jejím skupinám, v první řadě vězňům, ale také zaměstnancům v civilu i v uniformě. Být připraven naslouchat a porozumět jejich otázkám a starostem a nikdy se neuchýlit k pohodlnému mlčení vůči případnému porušování základních práv a svobod člověka.
Pavel Kočnar, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR

Ujištění o tom, že v Bohu nejsem žádná nula. I když jsem to všelijak zvrtal.
Daniel Ženatý, synodní senior ČCE

Kaplani se ve své službě potkávají s lidmi ve „vymknutých“ situacích. O to více můžou nabídnout povzbuzení, pochopení, útěchu, naději… A třeba v nemocnici mohou dávat pacientům svůj čas, kterého se lékařům a sestrám tak zoufale nedostává.
Lenka Pospíšilová, lékařka

V sekulárním prostředí (nemocnice) nabízím těm, kdo mě přijmou, uzdravující a smiřující moc Kristova evangelia. Ve formě a pomocí prostředků leckdy nenáboženských. Výhodou je, že odpadá „strach z neznámého“, v tomto případě strach z institucionalizované církve, z kostelů a far, kam mnoho lidí odmítá vkročit. Z mé strany to ale vůbec neznamená emancipaci od církve. Velkou devizou je můj čas. Od kaplana zatím nemocniční mašinérie mnoho neočekává, neumí ho zařadit, nechce příliš vykazování (vždyť je to „šaman“), a tak mu jeho čas, co jiní nemají, nechává. Podle mé zkušenosti právě tohle pacienti oceňují – nikam neutíkám, do monitoru počítače nehledím ani žádný jiný přístroj v ruce nesvírám.
Marek P. Lukášek, evangelický farář a nemocniční kaplan

Odpověď na existenciální otázky, které nevyléčitelně nemocné, chronické pacienty, lidi závislé na péči a osamělé většinou tíží. Má život v tomhle stavu (perspektivě) ještě smysl? Jak se vyrovnat s tím, že kvůli nemoci už nic nestihnu? Jak žít, když už nejsem užitečný a ostatní jen zatěžuji? Dělal jsem to dobře? Proč to tak Bůh chce?
Petr Ridzoň, neurolog

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.