Ve jménu života. Rozhovor s nemocničním kaplanem Vojtěchem Hroudou

DSCN4996 OK(ČB 3/2018) Vojtěch Hrouda, nejprve fyzik, pak i teolog, evangelický farář a nyní už jedenáctý rok nemocniční kaplan v Novém Městě na Moravě. Navíc koordinátor nemocničních kaplanů ČCE. A já mohu díky naší dvouleté spolupráci s radostí potvrdit, že poslední jmenovanou funkci dělá vskutku precizně a odpovědně. Vojtěchu Hroudovi je 53 let, s ženou Lucií má tři děti.

Jak jsi k té funkci koordinátora vůbec přišel? Někdo tě vybral? Nebo ses, jak to v církvi bývá, obětavě ujal toho, co nikdo nechtěl vzít?
Před osmi lety jsem byl členem komise při synodní radě, která měla za úkol vytvořit koncepci nemocniční duchovenské služby. V ní stálo i to, že někdo bude tuhle službu v naší církvi koordinovat, čili propojovat synodní radu, kaplany a nemocnice. Dostal jsem nabídku a stal se spojovacím článkem.

Poslechněte si článek:

A jak jsi došel k myšlence studovat na faráře?
Pocházím z rodiny zcela ateistické. Ke křesťanství jsem se prokousával dlouho, tak trochu svépomocí. Ateismus mě dráždil, zvlášť v éře komunismu. Hledal jsem a nacházel různé podoby církve Kristovy na zemi. Pokřtěn jsem byl během studia na vysoké škole, v husitské církvi, v Praze na Malé Straně. V románském kostelíku se mi líbilo. Duchovní místo se starými lidmi a mladou farářkou.

Co jsi studoval?
Biofyziku a chemickou fyziku na pražském „matfyzu“. Na konci postgraduálu v Akademii věd jsem byl na stáži v Coloradu, už se svojí ženou a s první dcerou. Tam jsem si začal ale říkat, že věda je sice krásná, ale že celý život asi nechci studovat vlastnosti molekul. Přitahovala mě práce s lidmi, služba, teologie. Zároveň jsem pochyboval, protože jsem neslyšel žádné „Boží volání“, nezjevoval se mi Ježíš a neříkal mi „Pojď za mnou“.

Jak bys to tedy řekl?
Řekl jsem si, že to je prostě dobrý nápad. Nic mystického v tom nebylo. Dokončil jsem postgraduální studium a potom jsme se odstěhovali z Prahy do Nového Města na Moravě. To bylo před dvaceti lety. A odtamtud jsem devět let dojížděl zpátky na ETF studovat dálkově teologii.

Co jsi v Novém Městě dělal? V čem ten odchod od molekul spočíval?
Tři roky jsem pracoval na správě chráněné krajinné oblasti. Nejsem biolog, jsem fyzik; působil jsem v osvětě, v ekologické výchově – to je téma, které mě zajímalo od mládí. Po třech letech jsem ale odešel do Hospicového hnutí Vysočina. Šlo to lépe dohromady se studiem teologie. Nakonec se to pěkně propojilo v nemocničním kaplanství.

Do nemocnice ses dostal jak? Vzpomínáš na začátky v dobrém?
Šel jsem rovnou za zdejším ředitelem a zeptal jsem se ho, jestli by v nemocnici nepotřebovali kaplana. A on na to: „Co to je?“ Za dva týdny mi zavolal, že mě bere. S tím jsem tedy vůbec nepočítal! Ano, na začátky vzpomínám v dobrém. Nikdo se myslím neošklíbal, že tu je „ňákej farář“. Spíš to bylo trochu rozpačité, takové vzájemné „ohmatávání tykadly“. Personál myslím ani moc nevěděl, co ode mě čekat.

Normální farářskou práci jsi nedělal vůbec?
Prvních šest let v nemocnici jsem měl zároveň malý úvazek v novoměstském sboru. Jenže v praxi bylo té farářské práce víc, než lze za čas daný úvazkem zvládnout. To tak na sborech je. Byl jsem sice rád, že nejsem stále u pacientů, ale opravdu mi docházely síly. Musel jsem ve sboru skončit.

Kdybys měl porovnat svoji nemocniční práci v začátcích s dneškem, bylo by něco jinak?
V každém případě je nemocnice velká škola života. Kaplanskou práci považuji za privilegium. Stále se zde vynořuje hrana mezi životem a smrtí, což je zásadní lidské i teologické téma. Zpočátku jsem měl snahu u všeho být. Pronásledoval mě pocit, že když něco nestihnu, tak nedostojím svému úkolu. Přeceňoval jsem svou důležitost. Vidíš, zase ta škola života – život nás přece učí nepokládat se za příliš důležité a nebrat se příliš vážně, nebo ne?

Což neznamená, že kaplan je v nemocnici k ničemu.
To určitě ne. Když mě někdo požádá, abych zašel za jeho maminkou, že asi brzo umře, udělám maximum pro to, abych za ní přišel včas. Ale podařilo se mi zbavit se té dusivé obruče vlastní nepostradatelnosti. Ty nejdůležitější věci v našich rukách nejsou.

Jak se ti daří s lékaři spolupracovat? Ptám se, protože to jsem sama pociťovala jako dost traumatizující prvek.
Nejde jen o lékaře, ale i o zdravotní sestry. Jistěže nejsou vstřícní všichni. Určitě ale hraje roli to, že jsem v nemocnici už dlouho. Poznali, že neškodím, že nejsem misionář či zakuklený vyslanec církve, který by zneužíval svou pozici k náboženské indoktrinaci. Dnes standardně spolupracujeme, volají mě k pacientům, posílají za mnou i rodinné příslušníky pacientů. A já se snažím kolegům dávat zpětnou vazbu, sdělit, jak ta moje návštěva dopadla, zda to pacienta potěšilo. Záleží mi na tom, aby věděli, že ta jejich spolupráce se mnou má smysl. Ale na některých odděleních to samozřejmě takhle dobře nejde.

Potřebuješ své pocity, eventuální nesnáze ventilovat? Radit se? O své práci s někým mluvit?
Ano, ale nechodím na supervizi. Mluvím s kolegy z naší kaplanské skupiny, to mi pomáhá. Mám oporu ve sboru, mohu mluvit s farářem, s přáteli… Důležité také je, že si svoji práci mohu sám řídit. Nemám nad sebou kontrolu, nemám normy. Jak říkám, privilegium – který zaměstnavatel tohle umožňuje? Když je něčeho moc, dívám se z okna nebo se jdu projít do krásného nemocničního parku.

Co tvá spolupráce s církevním ústředím?
Kaplany má teď na starosti Helena Wernischová. Personálně se tato pozice často mění, Helena je během mého působení již čtvrtá. To znamená, že počtvrté nastavujeme spolupráci mezi koordinátorem a ústředím. S Helenou se ale spolupracuje dobře, stejně jako s Pavlem Pokorným, který zodpovídá za kaplanskou agendu v synodní radě.

DSCN5014 OKMáš čas pro sebe? Čas na jiné věci?
Jistěže. Podstatné je, že mohu relativně svobodně nakládat s časem pracovním. Nedělá mi potíž jít za pacientem v sobotu, ale někdy třeba v nemocnici v pracovní době připravuji program pro kaplanskou skupinu, vypomáhám také občas v našem sboru a tak podobně. A volný čas mám určitě také. Čas si jít zaběhat, být s dětmi…

Takže končit nechceš.
Ne, jsem spokojen. Nespadám do skupiny „Sedm let a pak vyhoříte, a jestli jste nevyhořel, tak jste divný!“

Ale nestýská se ti přece jen po normální farářské práci?
Nestýská. Což neznamená, že bych proti ní něco měl nebo ji nemohl někdy dělat. Jsem nemocniční kaplan a jsem rád. Je to duchovní služba v necírkevním prostředí. Kaplan zde uplatní pastoraci, může dělat bohoslužby, ale moje zkušenost je, že jasná většina té práce je areligiózní, světská. V léčebně dlouhodobě nemocných, kde jsem dříve působil, jsme s kolegou katolickým farářem střídavě připravovali pro pacienty bohoslužby. Zájem byl malý, tak jsme s tím po čase přestali. Daniel Ženatý se snažil v novoměstské nemocnici zavést bohoslužby už v 90. letech, rovněž se to nedařilo. V nemocnici je pacientům buďto hodně špatně a leží, nebo je jim lépe a pustí je domů. V eldéence je pohyblivých lidí málo. Opravdu to nemělo smysl.

Chtěl bys dělat ještě něco jiného?
Klidně bych tu byl až do důchodu, dá-li Pánbůh. A něco jiného? Možná vzdělávat nové kaplany, zkušeností by asi bylo dost. Chtěl bych o tomhle tématu napsat knížku, ale jsem tuze pomalý spisovatel, takže nevím… Poslední knížku jsem psal 11 let, jmenuje se Lehkonozi a je dílem o běhání, dílem o teologii.

půlmaraton 3 HK 2015Jak běh souvisí s teologií?
Běh je pro mě něco mystického. Je to touha. Souvisí s dechem, při běhu si uvědomuju, jak je dech důležitý. A dech je duch. Ta kniha je psána jako rozhovor s mým dechem. Teologická téma té knížky je hřích a vysvobození k životu. Mně běh pomohl nazřít, jak je možné žít dál se svou vinou.

Do jaké míry má být kaplan farářem? Je to převlečený farář, nebo ne?
Otázka spíš je, jak to namíchat, aby se člověk nezpronevěřil své víře, ale přitom respektoval etický kodex kaplanství. Jedna razantní formulace zní – já jsem křesťan, v nemocnici nemohu Krista zamlčet! Souhlasím a nezamlčuji. Jde jen to, kde je Kristus, když vstupuji na nemocniční pokoj, kdo jsem já a kdo je pacient. Vždycky pacientovi řeknu, že jsem evangelický farář, který dělá nemocničního kaplana, a dodám, že nejsem farářem v nemocnici.

Jak má pacient rozumět větě „Nejsem farář“?
Je-li člověk v nemocnici dlouho nebo jde-li o život, mívá vnitřní, spirituální bolest. Tehdy je důležité ukazovat k naději. Proto jsem tu já, vlastně jako duchovní „personál“. A zdaleka ne pouze pro lidi křesťansky věřící. Mám zkušenost, že pacienti mívají dva předsudky: První – přišel farář, protože umřu. Druhý – přišel farář, protože mě chce o něčem přesvědčit. V duchu těchto předsudků farář nejsem. Pacienta poslouchám. Mluvíme, když chce a když to jde. Můžeme mlčet a můžeme se modlit. Důležité je, co on postrádá, i to, co mohu já přinést. Je to pokaždé jiné. Ale vždycky platí – chci, aby se ten člověk uzdravil. Jsem tady ve jménu života, ne smrti.

ptala se Jana Plíšková

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.