Školní kaplan: Zkouším, hledám, jsem zde

OLYMPUS DIGITAL CAMERA(ČB3/2018) Dostal jsem zadání napsat svůj příspěvek tak, „aby vyniklo specifikum školního kaplanství“. Proto se pokusím svou současnou práci srovnat s prací faráře na sboru a se službou vězeňského kaplana – obojí jsem vykonával dlouhé roky.

Je na čem stavět?
Nejprve musím říct, že práce školního kaplana mi připadá v mnohém obtížnější než práce faráře. Farář na sboru přibližně ví, co se od něj očekává. Většina jeho činností má obvyklou formu – psát kázání a vést bohoslužby, připravovat biblické hodiny, pracovat s dětmi.

Poslechněte si článek:

I na sebemenším sboru má farář kolem sebe aspoň pár lidí, kteří ho mají rádi, kteří si ho zvolili a chtějí ho mít jako svou autoritu. A pak také: V církvi stále existuje jazyk, kterým se lze domluvit o víře a o Bohu. V mé současné kaplanské práci všechny tyto předpoklady chybí. Není v ní nic samozřejmého. Všechno se musí od počátku zkoušet, hledat, vytvářet, pokud vůbec…

OLYMPUS DIGITAL CAMERAProč bych za ním měl jít?
Teď do toho zamíchám práci vězeňského kaplana. Do věznice jsem docházel tak rád! Najdete tu totiž, co farář ve sborové práci zhusta postrádá. Přicházejí za vámi lidé, kteří mají opravdový zájem s duchovním mluvit – museli kvůli tomu napsat žádanku. Víte, že člověk, který proti vám sedí, počítá s tím, že s ním budete mluvit jako farář, a taky víte, že o to stojí, byť mu nemůžete dát více než svůj čas a svá slova. Když jsem přišel před třemi lety na olomouckou konzervatoř, věru myslím, že tam nikdo nevěděl, proč by měl za evangelickým školním kaplanem zajít. Každopádně mezi studenty nebyl žádný evangelík, a dodnes není.

Jako posluchači Kázání na hoře
Srovnání těchto tří rolí ukážu ještě na jednom konkrétnějším příkladu. Ve věznici jsem se naučil při prvních setkáních používat začátek Kázání na hoře. Rád jsem začínal takto: „Představte si, že teď také vy stojíte pod tím kopcem a slyšíte slova: Blaze vám, kteří…“ Opakovaně jsem si ověřoval, že ta slova fungují. Že také dnes jsou chudí v duchu, že vám většina lidí přizná, jak mají leckdy chuť plakat, že jsou lidé tiší, žíznící po spravedlnosti. Bylo pro mě v takových chvílích povzbuzením, že odsouzení pochopili toto kázání slovy pro mě novými a nečekanými a že rozuměli i naději, která je druhou polovinou blahoslavenství. Říkával jsem si už tehdy: Kdyby jen dovedli s takovou čerstvostí evangelium slyšet naši evangelíci. Jako faráři po létech služby mi totiž připadalo, že běžného kostelního posluchače v kázání už nepřekvapí vůbec nic, všechno už někdy slyšel a máloco vztahuje na sebe. Mí dnešní posluchači na konzervatoři jsou podobnější těm, kdo byli pod horou tehdy dávno. Žijí všedně, hlavu mají plnou jiných starostí. A tak jsem rád, když mi věří, že mě jejich názory a pocity zajímají, když jejich pozornost zaujmu třeba tím Kázáním na hoře. Když porozumějí, když se v něm nějak rozpoznají, tím lépe.

Aleš Wrana, kaplan Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.