Vězeňská kaplanka: Víra, naděje a láska má v tomto surovém prostředí své místo

vendula(ČB 3/2018) Vězeňskou kaplanku dělám už 15 let. Ještě stále mne ta práce baví, naplňuje pocitem smysluplnosti, ještě stále se ráno za mříže těším.

Rozhovory a kázání
Ještě stále se mi (snad) daří udržet pozornost během hodinového rozhovoru s člověkem, jemuž zemřela matka a on ji už několik let neviděl, nemůže jí jít na pohřeb a trápí ho výčitky, co všechno jí nestihl říci. Nebo který by chtěl skončit s drogami, ale neví jak, protože po dvacetileté závislosti je to opravdu složité tam, kde chybí jakékoli vazby na „normální“ lidi. Nebo který má strach o své děti, právě umístěné do ústavu…

Poslechněte si článek:

Ještě se mi snad daří kázat v kapli tak, že lidé slyší – ještě stále jim to (snad) něco dává… Ještě stále se stává, že skrze mou práci někdo zatouží po křtu – hluboce, opravdově, v slzách…. Už jsem se ale také naučila nedělat si nic z nepěkných výrazů a jisté bezohledné surovosti některých lidí ve vězení – nejen těch trestaných, ale také těch v uniformách, ve vězeňství vůbec…

Jen ten, kdo hoří, může vydržet
Už mám mezi svými kolegy pár vynikajících přátel. Už jsem ve vězení skoro jako doma. A už také začínám pociťovat, že se musí umět včas odejít – dřív, než bude pozdě. Že jednou přijde chvíle, kdy bude náhle člověk přesycen: krutosti, násilí, lži, pomluv, závisti, cizích frustrací a drsných příběhů. Své vlastní snahy o změnu tam, kde není možná. Vězení je vendula3velmi surové, náročné prostředí kde mají víra, naděje a láska své nezastupitelné místo – ale je potřeba mít neustále na paměti, že naše síly jsou omezené a že to nejsme my, kdo může způsobit změnu uvnitř srdce – že je to Bůh sám. Tam, kde bychom se spletli a chtěli rozdat sami sebe jako apoštol Pavel, nelze vydržet, obstát – a neshořet na popel. Mám za to, že ve vězení víc než kde jinde je třeba udržovat svůj vlastní vnitřní plamen a to stůj co stůj, ber, kde ber. Protože jen ten kdo hoří, dokáže nejen vydržet, ale ještě zapálit ostatní. A ve vězení bývá o takto nutnou radost a vnitřní drive opravdu nouze.

Dají se ale najít a vytvořit skvosty. U mě je to: poobědová káva s kolegyní Zdeničkou. Legrace na téma „Bůh“ s kolegou Romanem. Sobotní ping-pongové turnaje s největšími lumpy z oddílu F 1/4. Open-air koncert romské kapely na Noci kostelů. Umělecké fotografie Martiny Řehořové z našich akcí. Hluboce lidská setkání s některými odsouzenými. Bohoslužby se vzpomínkami na zemřelé členy rodin ve vězeňské jídelně. Hořící svíčky. Společné modlitby s kolegy dobrovolníky z Adventistické církve. To všechno a ještě mnohem více zároveň vytvářené a sdílené s ostatními ve mně udržuje lásku k této práci a lidem bez rozdílu strany mříží v tomto prostředí.

Zadarmo jsem dostala
Jestli to tak cítí a vidí také oni, Bůh ví. Jestli se někdo pod mým vlivem vězeňské kaplanky napravil? Kdo to posoudí? Čím se změna či vnitřní posun v člověku měří? Co je výsledkem naší práce ve vězení? O kapičku méně násilí v moři zla podsvětí? Jeden bývalý úspěšně vyléčený narkoman? O jednoho návštěvníka s pečlivě ukrývaným tetováním pod rukávem nažehlené košile v některém našem nejmenovaném sboru více? Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte – to je motiv mojí práce ve vězení.

Vendula Kalusová

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.