Biblická úvaha:Půst je proměna. S Ježíšem však přichází proměna srdcí

zIMG_1147a(ČB 3/2018) Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k Ježíši a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit. (Mk 2,18–20)

Poslechněte si článek:

V Zákoně Mojžíšově příkaz „postit se“ nenajdeme. A přesto se právě půst stal pro Židy jednou z podstatných forem zbožnosti. V době Ježíšově bylo prý zvykem dodržovat jich 28 ročně. Farizeové se postili dvakrát týdně. A učedníci Jana Křtitele ještě častěji.

Zrušil těmito svými slovy Ježíš půst, nebo nezrušil? Máme se i my postit, nebo nemáme? Ani v této otázce nepanuje mezi námi křesťany úplná shoda. Pro některé Pán Ježíš půst ne-li přímo zrušil, pak jeho dodržování minimálně zrelativizoval: půst je stále jen to vnější, s Ježíšem však přichází proměna vnitřní, proměna srdcí. Jiní si to ale nemyslí. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit, řekl tu Ježíš přece. Takže nic nezrušil. Půst platil a platí. Zůstává dobrým výrazem zbožnosti.

Jsem za tato Pánova slova z Markova evangelia vděčný. Mám totiž za to, že nám jimi odhaluje ještě jiný, mnohem podstatnější rozměr půstu. Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi?“ Mohou tedy, nebo nemohou?

Kdybychom měli půst za pouhé upírání jídla a pití, pak bychom museli říct, že vůči ženichovi by to bylo velmi neslušné, urážející, nejíst ani nepít to, čím nás na své svatbě hostí. Ale co když půst nespočívá ani tak v omezování v jídle a pití, jako spíše v postoji svatebních hostů k tomu, o něhož jde na svatbě víc než o ně – k ženichovi? Právě o tom tu dle mého Pán Ježíš mluví. Kdo je si vědom svého postavení, kdo respektuje ženicha jako toho hlavního, jenž tu rozhoduje o tom, co se bude dít, kdo už ví, proč a kvůli komu může být na této svatbě hostem – právě ten se postí! Protože ne už sebe, ale ženicha má za toho hlavního. Jemu přenechává hlavní slovo, jeho vůlí chce se řídit. Ženich přece není jedním z hostů, je hlavním hrdinou! Jeho svatba to je…

Pak tedy: hosté na svatbě se postit mohou! Dokonce mají! Právě tehdy jsou totiž dobrými svatebními hosty! Hlavní roli nechávají ženichovi. Vždyť je to jeho svatba, o něho, ne o nás jde. Jeho slovo tu platí. Jeho hosty jsme, jeho jídlo jíme, jeho pití pijeme. Toto vědomí, toto upozadění svatebních hostů vůči ženichovi je tím půstem, k němuž jsme Pánem zváni! Je však mnoho z těch na svatbu pozvaných, kteří ještě nepochopili, kde vlastně jsou, kam byli pozváni a kým. Proto se k ženichovi jako k ženichovi nechovají, jeho slovo přehlížejí, neberou je vážně. Proč bychom právě jeho měli poslouchat? Je snad něčím víc, než jsme my? Jsme mu snad za něco dlužni?

Je to vlastně úplně jednoduché, logické. Pokud mají svatební hosté ženicha za sobě rovného, jen za jednoho z nich – postit se nemohou. Nemohou, protože ještě nemají před kým. Ženich od nich ještě nebyl vzat. Ještě nepochopili, že jeho hosty na jeho svatbě jsou, a to jen proto, že on je tu chtěl mít. Jako by byli na své vlastní oslavě. Jako by oni byli těmi hlavními. Jako by tu všechno bylo jen proto, že oni to tak chtěli a udělali…

Milost být svatebními hosty máme všichni. A víme-li, kde jsme, kdo že nás tu chtěl mít, čí slovo je tu slovem hlavním, kdo nás hostí ze svého – pak se postíme. Naše víra. Naše vlastní vděčnost a radost z toho, že tu být smíme, naše vlastní a svobodné podřízení ženichovi a jeho slovu. To je tím půstem, o němž tu Pán Ježíš mluví. Půstem, k němuž jsme zváni nejen v období postním.

Petr Grendel

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.