Poslední slovo: Noc příliš veliká?

posl slovo2(ČB 4/2018) Velikonoce… Zajíčci a vajíčka, pomlázky a kuřátka, kopřivová nádivka. Když si zadáte do internetového vyhledavače spojení „velikonoční beránek“, výsledky začínají větou na způsob „cukr, celá vejce, žloutky a vanilkový cukr třeme do pěny asi 30 minut“. Velikonoce jsou fajn. Ti z města vyrazí po zimě na venkov, koledníci obejdou známé i neznámé, dokonce i v době igelitových návleků na vajíčka jsou Velikonoce stále ještě obdobím, které otvírá prostor tvořivosti. V obecném povědomí to jsou svátky radosti – že po zimě přišlo jaro a svět se rozzářil barvami.

Poslechněte si článek:

A co my, čeští evangelíci 21. století? Velikonoce jsou základ naší křesťanské naděje v to, že je nám Boží náruč otevřena – bez ohledu na to, jaké obludnosti se skrývají v našem nitru. Po zimních temnotách naší všelijakosti se můžeme radovat z toho, že nás k sobě provázky lásky táhne velké jarní světlo Vzkříšení. Jsou ale naše Velikonoce alespoň tak radostné jako pohanské svátky samičích vajíček a samčích pomlázek?

Přiznávám se, že mám ráda velikonoční vigilii – tu bohoslužbu, která začíná v hloubi noci, kdy byl Ježíš v hrobě, a provází nás k ránu Vzkříšení. Poprvé jsem se k ní připletla tak trochu náhodou. Ten rok jsme slavili Velikonoce v místě, kde nejbližší kostel byl řeckokatolický. Bylo to na venkově a bratři v klášteře začínali ve tři hodiny ráno – cestou jsme potkávali lidi vracející se z hospody. Do bohoslužby jsme vstoupili zpěvem pod kulatým měsícem na nádvoří a v kostele jsme se pak modlili a zpívali až k jitru. Prožili jsme ten okamžik, kdy světlo přemáhá tmu a ptáci vděčně vítají nový den. Tehdy jsem vnitřně porozuměla veršům z listu Římanům, kde se mluví o tom, že „celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, … že bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“. Tu velikonoční neděli se má duše vděčně rozezpívala křesťanskou nadějí v odpuštění, v možnost nového začátku, v příslib světa, kde zlo už nebude.

Loni jsem zavítala na velikonoční vigilii do pražského kostela Martina ve zdi. Bohoslužba sestávala z několika čtení. Zatímco ale starodávná bohoslužba, o které víme, že se slavila v Jeruzalémě už ve 4. století, připomínala místa ze Starého zákona, která byla zaslíbením té velikonoční naděje, u Martina jsme četli pašije. V tu velikou noc, kdy Ježíš vstává z mrtvých, aby nás mohl přitáhnout k sobě, jsme četli o jeho utrpení. V posledním čtení – jak taky jinak – v několika verších konečně vstal. Ale protože to ví z nedělky každé malé dítě, zazpívali jsme si ještě jednu písničku a pokojně se rozešli do svých domovů. Jaképak emoce, jakápak radost, té si užijeme dost se zajíčky a vajíčky, s pomlázkami a kuřátky, s kopřivovou nádivkou.

Moc bych nám všem přála, aby o letošních Velikých nocích prožily i naše malé duše velikou obnovu, která se dotkne toho nejhlubšího v nás. Protože křesťanství bez veliké velikonoční radosti je křesťanství bez jiskry, bez zájmu, bez nasazení pro druhé. Takové křesťanství nemá budoucnost.

Šárka Grauová

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.