Z. Bauman: Cizinci před branami

Cizinci před branami(ČB 4/2018) Je to trochu paradox. Pověstní uprchlíci u nás sice skoro žádní nejsou, a přitom rozhodují o tak podstatných věcech, jako čí pravda bude vítězit na Pražském hradě. Alespoň zčásti porozumět tomu, co se to s námi vlastně děje, může pomoci poslední kniha esejí světoznámého sociologa Zygmunta Baumana (1925–2017) – Poláka, který musel z vlasti uprchnout před nacisty a většinu života působil na britských a amerických univerzitách.

Poslechněte si článek:

V šesti esejích, které knihu tvoří, Bauman rozhodně nelakuje současnou evropskou realitu na růžovo – část viny za to, co se děje, totiž leží na nás – na Evropě. Ti, kteří byli po desetiletí vítáni jako levná pracovní síla a kteří vesměs pocházejí ze zemí, kam vyvážíme zbraně, dnes vyvolávají „morální paniku“ – silný strach, že blahobyt společnosti je ohrožen.

Cítíme se ohroženi a současně už nás obrazy měst v troskách, zakrvácených tváří, topících se uprchlíků a mrtvolek dětí vyvržených na turistickou pláž příliš nedojímají. Proměnily se v rutinu, přestaly být mediální senzací. A tak si mnozí bez výčitek svědomí myslí, že řešením je stavět zdi a neprodyšně zajišťovat hranice. Podle Baumana smyslem těchto hranic není jen držet nežádoucí osoby mimo naše území, ale také – a to je možná důležitější – uchránit nás pohledu na bídu obyvatel jiných kontinentů, kteří jsou mimo jiné připomínkou toho, že existují „jakési globální… tajemné a těžko představitelné síly, dost silné i na to, aby zasáhly do našich životů“. Bauman soudí, že to, čemu se někdy říká „zlatá opona“, tedy hráz mezi chudými a bohatými, je neudržitelné – Cizinci před branamiocitli jsme se ve věku jednoho z velkých migračních pohybů, které v globalizovaném světě nebude možné zastavit, dokud se stav trochu nevyrovná. „Můžeme si lehátko na pláž stavět tak často, jak jen chceme, a pak křičet na blížící se vlny, aby se držely dál, ale příliv nás stejně neposlechne a moře neustoupí,“ cituje Bauman přiléhavý obraz novináře Roberta Windera. Co s tím? Přijmout, že budeme muset žít tak jako takvedle sebe, a místo zdí začít stavět mosty.

Osobně mne nejvíc zasáhly pasáže, v nichž Bauman ukazuje, že tradiční evropskou kulturu nenarušují příchozí jiné barvy pleti a jiných kulturních zvyků, ale že ji nejvíc ničíme my sami. Křesťanské hodnoty totiž nejsou obhajoba etnické čistoty a odmítání těch, kteří jsou jiní než my, ale především solidarita a péče o znevýhodněné. Jedním z charakteristických rysů evropského myšlení je to, že se po staletí zabývá otázkou tzv. druhého – toho, který v něčem není takový jako my, a přece je stejně člověk.

Současná „uprchlická krize“ přináší závažnou změnu v našem mravním cítění. Tak jako za druhé světové války v Německu, i my dnes v Evropě žijeme ve světě, který je rozdělen na „my“ a „oni“, a tyhle „ony“ se učíme vyjímat ze sféry morální odpovědnosti. Protože se ale považujeme za civilizované bytosti, leckdy i za humanisty, nemůžeme je zavrhnout rovnou. Abychom to mohli udělat, potřebujeme jim připsat vlastnosti, které „pošpiňují a hanobí jejich obraz“. Mezi těmi, kteří tuto špinavou práci dělají, je v Baumanově knize bohužel vedle Viktora Orbána obsáhle citován i český prezident. Na jedné planetě jsme si tak vymysleli dva světy – na jedné straně čistý, zdravý a viditelný svět, ten náš; na straně druhé svět „pozůstatků“, temný, chorý a neviditelný, ten jejich.

Jedním z obrazů, k nimž se Bauman opakovaně vrací, je představa pomyslného rozcestí, na kterém stojíme: „Jedna cesta vede k blahobytu založenému na spolupráci, zatímco ta druhá končí kolektivním vyhynutím.“ Kéž bychom se uměli vydat tou úzkou cestou.

Šárka Grauová
Bauman, Zykmunt. Cizinci před branami. Broken Books 2017, 100 s.

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.