M. Jindra: Sáhnout si do ran tohoto světa

Sáhnout si do ran_cb(ČB 4/2018) Církev československá husitská a Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) vydaly koncem roku 2017 knihu Martina Jindry Sáhnout si do ran tohoto světa s podtitulem Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945.

Při představení této obsáhlé, sedmisetstránkové, obrazově bohatě vypravené knihy v Husově sboru v Praze na Vinohradech 19. prosince loňského roku knihu uváděl její autor, přítomen byl i současný patriarcha

Poslechněte si článek:

CČSH, mnozí členové církve z pražských sborů a veřejnost. Pamětníci událostí, popisovaných v prezentované knize, a potomci obětí z řad členů CČS(H) přinášeli postupně hořící svíce za jmenované mučedníky a kladly je na stupně ke stolu Páně tak, že nakonec tvořily siluetu kříže. Atmosféra v chrámu Páně byla pietní, důstojná a slavnostní.

V bulletinu Libri prohibiti 1/2018 je tato kniha představena fotografií monumentu sochaře Františka Bílka Modlitba nad hroby z přední strany obálky a krátkým resumé ze zadní strany: „Kniha je první souhrnnou syntézou dějin CČS(H) v období druhé republiky a nacistické okupace. Primárně se zaměřuje na perzekuci a rezistenci tohoto, po římskokatolické církvi druhého nejpočetnějšího církevního společenství v protektorátu Čechy a Morava. Za více než deset let se autorovi podařilo shromáždit širokou škálu archivních pramenů a vytvořit z nich obraz zápasu církve s okupační a protektorátní správou po březnu 1939. Jednotlivé kapitoly zachycují restriktivní zásahy do církevního života a události, s nimiž se musela CČS(H) v letech 1938–1945 vyrovnávat. Detailně je popsán celý proces nucené změny jejího názvu. Monografie též mapuje zapojení věřících v domácím i zahraničním odboji, celou škálu sociálních aktivit nebo vztah CČS(H) k pronásledovaným Židům. Posláním křesťanské církve není zůstávat izolovaným a od lidského života odděleným společenstvím. Kněz nemá právo vyznávat Boha, pokud nebere vážně bolest svých bližních. Čtenáři v knize najdou údaje o počtu usmrcených a vězněných duchovních CČS(H) v letech 1939–1945. Jejich jména se tak po více než 70 letech vracejí do povědomí veřejnosti.“

Sáhnout si do ran_cbKniha je stukturována do tří částí. První, hlavní monografická část je koncipována chronologicky. Začíná postojem CČS(H) k občanské válce ve Španělsku. Pokračuje důsledky mnichovské dohody, dále čteme o Husovských oslavách v roce 1939 i o nucené změně názvu na „Církev českomoravská“ (CČM), čteme o cenzuře a mediální regulaci protektorátních úřadů, též o domácím i zahraničním odboji, čteme o tom, jak byla za války organizována bohoslovecká výchova, o sociální práci církve i o událostech po úmrtí druhého patriarchy ThDr. Gustava A. Procházky 9. února 1942. Nakonec se dočteme i o pražském květnovém povstání v roce 1945.

Druhou částí knihy jsou osobní medailony osmi duchovních CČS(H), kteří zemřeli jako oběti nacistické perzekuce.

Třetí část knihy je tematicky zaměřena na vězněné duchovní CČS(H). Jedná se o soubor 32 biografických medailonů delší dobu vězněných duchovních a jáhnů této církve.

Závěr knihy obsahuje dlouhý soupis použitých pramenů, literatury a skoro dva tisíce jmen na 48 stranách jmenného rejstříku. Kniha Sáhnout si do ran tohoto světa končí rokem 1945, přelomovým v životě CČS(H), kdy na sebe navazovaly události konce války a počátků nového života v osvobozené vlasti.

Můj kolega a přítel Martin Jindra období nacistické totality v životě CČS(H) skutečně velmi důkladně zpracoval. Na stejně důkladné zpracování poválečných období 1945–1948 a 1948–1989 v životě CČS(H) i CČSH bude ještě třeba počkat. Mám vlastní zkušenost z práce v komisi „Cesta církve v letech 1945–1989“ a vím, jak je to náročné a někdy i značně kontroverzní. Přece však v závěru anoncované knihy (str. 612 a 613), kde je citována i profesorka Božena Komárková, je krátká zmínka o dění v životě CČS(H) bezprostředně po skončení války. Nejprve autor konstatuje, že věřící a duchovní v těžkých časech vesměs obstáli, že CČS(H), pokud jde o počet perzekvovaných a vězněných, patřila k nejpostiženějším, že získala kredit a dosáhla svého početního vrcholu (téměř 950 tisíc členů). Za velice důležitá a kontroverzní poválečnou situaci v CČS(H) výstižně reflektující považuji následující slova: „Okamžitě po 8. květnu 1945 se naplno projevily vleklé vnitrocírkevní spory. Církev, ochromená ztrátou ústavně zvolených představitelů, které okupační správa nedovolila demokraticky nahradit, zaplatila svou daň. Nacistická totalita zde připravila ornou půdu své komunistické nástupkyni. Samozvaní lodivodové z Ústřední národní správy Církve československé nasměrovali církev bezprostředně po válce do komunistické náruče… Dopady se naplno projevily až v letech 1952–1953… V té době vrstva CČS(H), neztrácející „horizontální spojení“, naplno prohlédla a uvědomila si dopady revolučního kroku národních správců z května 1945… V církvi rostl počet těch, kteří myslí, že směr církve od roku 1945 je pochybný, že církev jím nic nezískala, ale mnoho ztratila…“

Monografie Sáhnout si do ran tohoto světa ukazuje křesťany, kteří našli svůj domov v CČS(H), kteří brali vážně bolesti světa i svých bližních. Stejný úkol je výzvou i dnes. Povrchnost a lhostejnost jsou společným nepřítelem nás všech.

Pavel Hlaváč

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.