Zdráv buď kříži, jediná naděje

foto Amos Děkaník (21)(ČB 4/2018) Když se v denním tisku objevila zpráva o tom, že město Olomouc navštívili zástupci holandského partnerského města Veenendaalu, kteří se dotazovali na evangelíky, a někdejší primátor města odpověděl, že v Olomouci bohužel žádní evangelíci nejsou, přešlo se to celkem v klidu. Pouze místní evangelický farář poslal panu primátorovi doklad o tom, že přece jen nějací evangelíci v Olomouci jsou a dokonce mají svůj živý sbor i kostel. Evangelíci byli přesvědčeni, že pan primátor – jako první občan města a univerzitní profesor historie – je jediný, který o evangelících v Olomouci neví.

Poslechněte si článek:

Možná je to vodárna…
Překvapením pro olomoucké evangelíky byla před několika lety první Noc kostelů, když do evangelického kostela vstoupila téměř tisícovka návštěvníků. Převážná většina byla udivena, že evangelický kostel v Olomouci má velmi zajímavý interiér. Většina návštěvníků byla totiž přesvědčena, že to, co stojí před křižovatkou u mostu přes řeku Moravu proti pravoslavnému kostelu, je vodárenská věž, i když jsou na ní udržované věžní hodiny se zvonem, který odbíjí pravidelně čas. Nad problémem nebylo třeba bádat, najednou bylo zcela jasné, že věži chybí to, co je charakteristické pro křesťanský stánek. Věž byla zakončena jakousi tyčí, připomínající nanejvýš hromosvod.

foto Amos Děkaník (17)Při otevření v roce 1921 měl kostel ve špici instalován řádný emblém – kalich v hořícím slunci. V roce 1945 se tento detail našim osvoboditelům zdál být vhodným terčem k zábavě, a tak se do něj strefovali, až upadl. Evangelíci si na tento stav zvykli, po celých téměř sedmdesát let nepovažovali za nutné emblém obnovit. Zvyk je opravdu železná košile.

Dnes nežijeme v toleranční době, kdy evangelické modlitebny nesměly křesťanský stánek ničím představovat. Naopak, i evangelíci se musí snažit neskrývat se, mají-li být „solí země a světlem světa“. A řádné označení kostela může být také svědectvím o tom, že přece jen evangelíci v městě nevymřeli, jak se domníval bývalý pan primátor. V Olomouci k tomuto nevědomí napomáhala i skutečnost, že v roce 1960 evangelíci museli opustit „červený kostel“, získaný po válce po německých luteránech. Jestliže určitá dominanta města s vysokou štíhlou věží, zakončenou velkým výrazným křížem, je již víc než padesát let zavřena (slouží jako sklad Vědecké knihovny), skutečně to vypadá, že evangelíkům ve městě je konec.

Detail křížeOzdoba věže vysílá jasné poselství
Kříž na nevratně zavřeném německém evangelickém kostele byl jedním z důvodů, proč se olomoučtí evangelíci nakonec rozhodli instalovat kříž i na svůj současný kostel. Nesmí se však zapomínat, že v současné době okolnímu světu přestává být srozumitelné handrkování mezi katolíky a protestanty o věci „služebné“, v jeho očích se křesťané stávají jednolitou menšinou. A kříž by měl být výrazem jejich jednoty. Zvlášť v dnešní době, kdy je vyvoláván strach z postupné islamizace Evropy, která si dosud zakládala na svých křesťanských kořenech. Olomoučtí evangelíci tedy umísťují na věž kostela kříž s přáním, aby byl svědectvím i pozváním pro všechny, kteří bez ohledu na konfesní příslušnost mohou vyznávat Ave crux, spes unica – Zdráv buď kříži, jediná naděje.

Na závěr uvádím humornou příhodu, která se v Olomouci stala nedávno. Evangelický kostel chtěl navštívit nový primátor města (ten už o evangelících věděl), rozhodl se však, že připluje lodí. To snad nikoho za těch téměř sto let, co kostel stojí, nenapadlo. A tak evangelíci zjistili, že do kostela není nutno pouze chodit pěšky, přijet tramvají, na kole nebo autem. Jenomže bohužel pozdě – v rámci protipovodňových úprav se letos nábřeží se schody vedoucími přímo z Moravy do kostela ruší. Olomoučtí evangelíci ale i tak věří, že se do shromáždění najdou cesty další, jestliže některé v rámci těchto úprav zcela zmizí. Na ty nové si rádi zvyknou.

Poznámka na konec: Pro poslední rozloučení s panem primátorem, který o evangelících v Olomouci dříve nic nevěděl, nakonec požádala jeho rodina o zapůjčení právě našeho evangelického kostela.

Jan Bartušek; foto Amos Děkaník

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.