Církev mezi Romy

3foto Petr Zewalakk Vrabec (10)(ČB 4/2018) Pohlížíme-li zpět na soužití církve a Romů v Evropě, musíme žel konstatovat, že se ani po mnoha staletích nepodařilo nalézt a uskutečnit takové řešení situace romského etnika, které by přineslo většině Romů skutečné zlepšení. Přitom po celou dobu, co vkročili jako dávní uprchlíci z Indie na území křesťanské Evropy, byli s křesťanskou církevní strukturou i s jednotlivými křesťany v interakci. Na samotném počátku dostávali od papeže, císaře a králů průvodní listy, zaručující ochranu. Evropští křesťané tehdy spatřovali v ubohých chudých romských skupinách poutníky konající pokání za své hříchy, kterým je dle příkazu Ježíše zapotřebí poskytnout

Poslechněte si článek:

milosrdenství a pomoc k nápravě. Posléze zjistili, že jejich představa se nenaplnila. Romové se chtěli v Evropě usadit, žít vlastním životem a řídit komunitu podle svých představ a zvyků.

1foto Petr Zewalakk Vrabec (6)Sžívání Romů s Evropou
V zabydlené Evropě začali být na obtíž a nastávaly konflikty. Jen někteří rozumní vládci, šlechta i představitelé měst a na druhé straně pak moudří vůdcové romských skupin pochopili, že je lepší spolupracovat. V některých státech, jako je například Španělsko, se Romové usadili a sžili s většinou dobře. Také na území Čech, Moravy a Slovenska povolovala rozumná a prozíravá šlechta Romům se usadit a dlouhodobě žít. Nebylo to tak ale vždy a všude, z kronik se dozvídáme o otřesných nenávistných reakcích proti Romům. Kde to však bylo možné, tam se Romové po staletí seznamovali s tradičním křesťanstvím. Jaká tradice a jaké vyznání byly na daném území zavedeny, ty přijali za své. V ústně tradovaných dávných příbězích mezi Romy lze zřetelně poznat, že biblické příběhy znali, ale převypravovali je jinak, jak jim sami porozuměli. To se týkalo rovněž křesťanských svátků a svátostí, jako je křest.

V druhé polovině 19. století začíná mezi Romy více působit misie. V Londýně se objevil první romský misionář Rodney Smith, později známější pod jménem Gipsy Smith, který spolupracoval s Armádou spásy a dalšími „nestátními“ církvemi. Také v Československu se o Romy zajímají Armáda spásy a další misijně zaměřené církve. Romové byli na samotném počátku nového státu vnímáni jako příliš zanedbaní, nevzdělaní, nepřizpůsobiví, „nevlastenečtí“. Změna přišla až v období komunismu, kdy právě Romové měli být vizitkou foto Petr Zewalakk Vrabec (11)dobrých úmyslů komunistické ideologie. Když se tento záměr nezdařil, ocitli se na úplném okraji až v propasti stejně jako křesťanské církve. Perzekvovaní křesťané a odstrčení či ponižovaní Romové měli k sobě v té době blízko. Mnozí faráři z ČCE se s Romy potkávali ve vězení a v dělnických profesích a navazovali spolu pěkné lidské vztahy. Romské rodiny žádaly v různých českých církvích o křest svých dětí. Často byli odmítnuti, ne však vždy. Avšak po křtu již církve romským rodinám svou pastorační péči nevěnovaly.

Rozvoj vztahů ve svobodné společnosti
Na konci 20. století začaly vznikat pro romské děti a mládež nízkoprahové kluby a tzv. dětské církve, které zakládala jak Armáda spásy, tak i tradiční české církve. Některé sbory ČCE začaly vytvářet svou vlastní vizi křesťanské sociální pomoci a obvykle pak malá skupinka nadšenců v některém sboru založila pro romské děti nějakou formu sociálního klubu. V ČCE jich bylo jen několik, za všechny uvedu občanské sdružení v Českém Brodě nebo v Odrách. Na tomto místě ale nesmím zapomenout vyzdvihnout Evangelickou akademii v Praze, která má mezi Romy velmi dobré renomé. Před patnácti lety, kdy jsem se vztahu českých církví k Romům intenzivně věnoval, se ve všech církvích objevili jedinci, kteří se s obdivuhodným nadšením začali Romům – především dětem – věnovat, avšak bez znatelné podpory celé církve. Jejich činnost se nějak vyvíjela, někde trvala krátce, jinde déle.

Nepochybně žádné řešení romské situace, ani formou křesťanského misijního svědectví, nepřinese rychlé a snadné překonání všech problémů. Je ale určitě lepší zabývat se konkrétními problémy jednotlivých komunit, rodin či jednotlivců. A jak tedy lze dobrou zvěst vhodně předat a účinně pomoci? Především je nutné pokusit se romské komunitě co nejvíce přiblížit, sžít se s jejím prostředím, být s Romy v bezprostředním kontaktu a ponechat jim naprostou svobodu se rozhodnout. Reagovat na jejich otázky a také k otázkám vybízet.

foto Petr Zewalakk Vrabec (1)Nedůvěra na obou stranách
Romové jsou zvlášť citliví na mezilidské vztahy. Zřetelně vnímají, když se na ně lidé dívají nadřazeně nebo dokonce jako na notorické gaunery a lháře. I beze slov to velice rychle vycítí. Vnímají člověka skrze jeho gesta, postavení těla, pohled a především konkrétní činy. Kde vládne nedůvěra a skepse, nastává lhostejnost a poté i ghetto: Romové a křesťanské církve žijí vedle sebe bez vzájemné interakce a kooperace. Sám jsem měl zkušenost, že Romové ani na mé osobní pozvání, ač jsem sám farář romského původu, nechtěli společné shromáždění navštěvovat. Se mnou však vztahy udržovali.

Žel mnohé sbory ČCE jsou stále, i po sto letech, jednobarevné, multikulturalita jim schází, jinakost je spíše nevýhoda než obohacení. Nechám na čtenářích, nechť si sami odpoví, zda by ČCE nebyla schopna něčím se od Romů obohatit, třeba i za cenu nějakého ústupku od zavedených zvyků. Může jít o sociální pomoc nejchudším a nejubožejším Romům, ale může jít také pouze o misijní podobu pomoci. Když jsem sám misijní přístupy před lety zkoumal, zjistil jsem, že se nakonec soustředí zase na nejchudší Romy. Podle mého názoru by pro církev typu ČCE však bylo vhodnější zaměřit na vztahy s Romy ze střední vrstvy, s českou kulturou dlouhodobě sžité, a těm pomoci zvládat překážky, aby mohli prožít zvěst, že Kristus i jeho církev jsou na jejich straně. Díky patří všem, kdo to zkoušejí dělat. Kéž jim nejen Bůh, ale také celá církev pomáhá otevřeně, konkrétně a nebojácně. Bud bacht! (pradávný romský pozdrav)

Ondřej Kováč, romský kazatel ČCE
ilustrační fotografie Petr Zewalakk Vrabec a Lujza Marečková

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.