ČCE 100: Neekumenický postoj, či věrnost ideálům?

1zápis(ČB 4/2018) Všechny protestantské církve v roce 1918 nadšeně vítaly konec omezování náboženských svobod a útlaku, který byl po 300 let spojen s habsburskou monarchií. Do nové republiky se vracel T. G. Masaryk, zastánce protestantského chápání historie národa. Již v roce 1903, kdy byl položen základ pomníku mistra Jana Husa v centru Prahy, objevovaly se snahy po sjednocení českého protestantismu.

Poslechněte si článek:

Sjezd českých evangelíků v roce 1903
28. září 1903 se konal v Národním domě na Vinohradech sjezd českých evangelíků. Byl to odvážný pokus, protože ne všechny evangelické církve měly mezi sebou dobré vztahy. Tehdejší Svobodná církev reformovaná (dnešní Církev bratrská) ještě stále v ekumeně bojovala o své místo. V živé paměti kazatelů i členů sborů byly doby, kdy někteří evangeličtí faráři nejen že psali hanlivá obvinění této církve (založené v roce 1880), ale dokonce neváhali posílat udání na policii, aby bylo zamezeno evangelizačním shromážděním. Tyto antagonismy nebylo lehké překonat. Přesto se tehdejší sjezd podařil – kromě reformované a luterské církve byla zastoupena i Svobodná církev reformovaná (SCR), Jednota bratrská, baptisté a adventisté. Mezi dvěma tisíci účastníků byl přítomen i profesor Masaryk. Kazatel Alois Adlof ze SRC na sjezdu také vystoupil a vyzval všechny evangelíky k pokání, k modlitbám a práci na duchovním probuzení v národě. Jednání sjezdu uzavřel farář Čeněk Dušek, který vyzval k utvoření svazku českých evangelíků s názvem „Kostnická jednota“. Tento návrh byl všemi nadšeně přijat, trvalo pak ale až do roku 1905, než registrace Kostnické jednoty prošla a mohla se konat ustavující schůze.

Vyzdvižení české reformace po roce 1918
Tragické spojení „trůnu a oltáře“ bylo v roce 1918 konečně rozlomeno a nastala situace nebývalé svobody. Nekatolické církve se snažily veřejně se přihlásit k potlačovanému svědectví svých duchovních otců. Připomeňme, že před krutou a krvavou protireformací se k utrakvismu a Jednotě bratrské v českém království hlásilo 90 % obyvatel. Není divu, že podobně jako dříve v Německu se také v naší zemi vynořilo hnutí „Pryč od Říma“. Někteří odešli z římskokatolické církve a zůstali mimo církevní struktury, jiní se hlásili do formující se Církve československé a někteří vstupovali do vznikající Českobratrské církve evangelické. Byla to doba velkých změn a výzev a není pochyb, že se touhy po sjednocení českých evangelíků mísily s národním sebeuvědoměním. Uprostřed nově se formující poválečné Evropy bylo patrno úsilí o vyzdvižení dědictví české reformace a emancipaci národa.

Spojení reformované a luterské církve byla významná myšlenka. Ve všech protestantských církvích se horečně uvažovalo, jak v nové situaci dál. Nový časopis Světlo, vydávaný Svobodnou církví reformovanou, je plný článků, které diskutují o možnostech misijní služby ve svobodné společnosti. Alois Adlof ve svém zásadním článku z 27. srpna 1917 oceňuje sjednocení dvou evangelických církví. Váží si toho, že v době konce války, kdy se mnozí zajímají pouze o své vezdejší záležitosti, jsou zde i ti, kteří myslí na křesťanské svědectví uprostřed národa. Sjednocení dvou církví pod novým jménem považuje za dobrou odpověď těm, kteří vyčítali „cizí“ jména církví a „cizí“ konfese a obviňovali protestantismus ze stálého štěpení.

Ideálem bylo vyznavačské společenství, na státu nezávislé
Proč se Svobodná církev reformovaná ke sjednocení dvou církví nepřipojila? Podle slov Aloise Adlofa nebyla k tomuto sjednocení žádnou z obou jmenovaných evangelických církví oficiálně vyzvána. Adlof vydává prohlášení, že zde nenastává unáhlené spojení státem uznaných i neuznaných církví do jedné denominace. Pokud pročítáme dobová vyjádření, můžeme zjistit, co tenkrát představitelům Svobodné církve reformované vadilo. Adlof to formuluje v časopise Betánie takto: „Nevidíme však při tomto hnutí, co bylo již dávno naší tužbou a zač se nepřestaneme modlit, dokud se nedostaví. Nepozorujeme totiž dosud při tomto hnutí těch známek, které Boží slovo udává za podstatné rysy každého hnutí shůry. Již dříve někteří příslušníci evangelických církví lkali nad stavem církví svých jako úpadkem, viděli dobře, že nestačí mít kostely bez duchovního života nebo veliká shromáždění, aniž by se lidé obrátili…“ Adlof dále pokračuje: „A tu se tážeme: Lze pozorovat v nynějším hnutí ducha pokání, hlad a žízeň po živém Bohu, touhu po novém rodu, po sjednocení s Pánem? Jest v tomto hnutí vyjádřena touha oslavit Krista tak mocně a postavit se tak rozhodně na Jeho slovo…?“ Adlof se obává: „Naopak hledá se sjednocení všech směrů a lidí bez ohledu na jejich stanovisko k Bohu, k Synu Božímu, o oběti Jeho na kříži i k Jeho zmrtvýchvstání“. Z publikovaných vyjádření vyplývá obava církevního vedení, aby národní evangelická církev nebyla nakloněna ke kompromisům se světem. Ideálem svobodné církve zůstávalo vyznavačské společenství Božích dětí, církev misijní, samostatná, nezávislá na státu, stojící na základech Písma, drahé krve Kristovy a Ježíšova vítězství nad smrtí. Z trochu jiného pohledu jistou obavu o národní církev později vyjadřuje např. Luděk Brož, když píše: „Církev se u některých skutečně stala funkcí a institucí národa…“ To jsou nesnadné otázky, které je na místě si po sto letech klást a snažit se vztah národa a církve nově formulovat.

Před sto lety se ukázalo, že podobně jako ve druhé polovině 19. století opět zde byly vedle sebe dva ekleziologické modely. Jeden můžeme s opatrností nazvat modelem pluralitní lidové církve, do které se člověk narodí prostřednictvím své rodiny nebo do ní může vstoupit, a nemusí tak docela vážně brát svou konfesi (např. teologičtí liberálové). Druhý model byla církev vyznavačská, kde každý jednotlivec je veden k samostatnému vyznání Krista a k osobnímu vztahu k Bohu. Je to církev, která se v návaznosti na starou Jednotu bratrskou a různá duchovní probuzení snažila o aplikaci církevní kázně. Adlof spojenou evangelickou církev neodsuzoval a domníval se, že duchovní probuzení do ní jednou přijde.

Nová situace vedla další církve k tomu, aby změnily své jméno. Svobodná reformovaná církev se v roce 1919 přejmenovala na Jednotu českobratrskou (s ohledem na sbory na Těšínsku a na Slovensku přijala v roce 1967 jméno Církev bratrská). Podílela se na spolupráci v Kostnické jednotě. V roce 1919 se pokusila o sjednocení menších evangelických církví, vzešlých z tradic pietismu a dalších duchovních probuzení. Do Prahy bylo svoláno setkání se zástupci Bratrské jednoty baptistů a Jednoty bratrské (ochranovské). Byl zvolen společný výbor, ale ukázalo se, že sjednocení těchto církví není reálné.

Dnešní stav charakterizuje jednota v různosti
Po stu letech jsme v odlišné situaci. V českém protestantismu nejsou jiné dvě církve než ČCE a CB, které by měly takovou shodu ve svých základních věroučných dokumentech. Hlásí se společně ke starokřesťanským i reformačním vyznáním. Koncept lidové církve již dnes není živý a vlivem společenských změn, války, perzekuce v době komunismu a plíživé sekularizace se všechny církve v naší zemi přiblížily modelu církve vyznavačské. Statistiky ukazují, že ti, kteří byli v církvi členy pouze formálními, jsou již dávno pryč. Sbory dnes tvoří lidé, kteří mají vnitřní vztah k Bohu i motivaci sloužit. Na národní a reformační tradice se již žádná církev nemůže spoléhat. Církve, ať chtějí či nechtějí, jsou v misijní situaci a bez opor ze strany státu. Spolupráce se rozvinula prostřednictvím ekumenického hnutí, které je dnes institucionalizováno v Ekumenické radě církví, Leuenberské konkordii, České biblické společnosti a dalších společných institucích. Realizuje se federativní model ekumenické spolupráce, který umožňuje jednotu v různosti, uznávání ordinace kazatelů, střídání kazatelen i interkomunii. Nic nebrání spolupráci přes denominační hranice. Našim spoluobčanům na jménu církve nezáleží, více je zajímá, zda věříme v Krista, a jak ho následujeme.

Pavel Černý, kazatel Církve bratrské a někdejší předseda Ekumenické rady církví

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.