Martin Veselovský: Tomáš Holub. Biskup na snowboardu

Holub obálka(ČB 5/2018) Vlastně Tomáš Holub už zase tak mlád není. Rozhodně tak ale vypadá nebo působí, což jistě bude i odraz jeho vnitřku. Patří k tomu i to, že je sportovec – tělem, duší asi méně. Ta je usazena jinak. Udávala od mládí tón rozhodnutím, ke kterým by se leckdo neodhodlal celý život. Generálním sekretářem České biskupské konference se stal v době, kdy mu bylo kolem 45 let, a biskupem plzeňské diecéze ve čtyřiceti devíti. Sám papež mu svůj postřeh ohledně jeho mládí víckrát do tváře v dobrém vmetl; nejprve, když se ho ptal, zda má aspoň maturitu, pak zase se divil, jak někdo tak mladý může být už biskup.

Poslechněte si článek:


To není všechno. Když odjížděl jako vojenský kaplan na misi do Bosny, bylo mu devětadvacet a pro dráhu kněze se definitivně rozhodl v sedmnácti. (Ovšem ne že by tenkrát neznal, co to je zamilovat se.)

Holub obálkaVeselovský s Holubem v knížce rozeberou leccos; kromě různých epizod ze života tohoto kněze se věnují spoustě závažných témat, která dnes nenechávají v klidu ani církev ani takzvanou nevěřící většinu. A konkrétněji? Vypráví se o dětství a mládí v Červeném Kostelci, kde prý bylo i za komunismu normální, že rodiny byly početné (Tomáš Holub měl čtyři mladší sourozence) a držely pohromadě, kde dokonce v rámci katolické církve působily jakési „zbytky skauta“ a na Květnou neděli a Velikonoční pondělí se koledovalo. Nebo o biskupském úřadě a přirozeně a hodně i o papeži Františkovi, kde si taky přečteme, že opravdu poprvé v dějinách římského katolictví jsme svědky toho, že „nejbližší spolupracovníci papeže říkají něco jiného než papež“. Také jde řeč o neblaze atraktivních církevních restitucích, navíc v kapitole s názvem Církev iritující. A samozřejmě a čtivě o vojenském kaplanství. Každý kaplan se nedostane zrovna do války, nemluvě o biskupově tehdejším věku. Byla to pro něho doba právě z hlediska jeho víry nesporně zásadní, tehdy, „tváří v tvář zlu“ se totiž právě radikálně posílila.

Tomáš Holub je bezesporu postava otevřená, o tématech v římskokatolické církvi poněkud ošemetných mluví bez zábran, ať už jde o postavu nynějšího papeže, nebo o celibát, o rozvody, nebo o homosexualitu… Čte se to hezky a mně nezbývalo než souhlasit.

K otevřenému přístupu k věcem má Tomáš Holub určitě vklad už od dětství, od rodičů, od tajně vysvěceného jezuity, se kterým závažně rozmlouval už někdy na prvním stupni základní školy. A už tehdy začal pociťovat hrdost na to, že s rodinou patří k „alternativcům“.

Je něco, co mě překvapilo? Asi rozlišování mužského a ženského stylu víry, spirituality, a teze, že té mužské se v naší zemi dnes nedostává.
A výhrady? Pro mě snad jen přílišné nadšení psychoterapeutickým výcvikem, kterému, zdá se mi, přisuzuje Tomáš Holub váhu, kterou bych já sama asi v těchto souvislostech takhle neviděla.

Patří se dodat, že autor Martin Veselovský se umí ptát. To vědí ti, co ho sledovávali na ČT 24, i ti, co ho s gustem sledují dnes na DVTV. A na to, že, jak sám praví, je celoživotně pochybující bezvěrec, vypadá, když se této prelátské autority ptá, jako by věci rozuměl, jako by se neptal tak úplně zvenku. A to druhé – předpokládám, že je to on, kdo dal jednotlivým kapitolám název, a za to si určitě pochvalu zaslouží – Brány pekla ji nepřemohou; Ježíšek, který nenosí dárky; Můžete mě poslat někam; už zmíněná Církev iritující…

Co je vůbec víra? Co znamená ten protiklad věřící x nevěřící? Otázka, která přirozeně z celé knížky ční a zároveň na ni Tomáš Holub v celé knížce odpovídá.
A takhle nás umí přitom pobavit: „I když někteří říkají, že ke svému hledání Boha nepotřebují, myslím si, že je Bůh kdesi vzadu nějak pošťuchuje.“

Jana Plíšková
Veselovský, Martin. Tomáš Holub. Biskup na snowboardu
Praha: Vyšehrad 2017, 128 s.

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.