Úvahy pod kazatelským stromem

hodiny(ČB 5/2018) Kazatelský strom si může vyrobit snadno každý čtenář Evangelického kalendáře, který si na svislou čáru vyznačí data narození kazatelů a na vodorovné linky souměrně jejich jména.

Takže mě z tohoto schématu vyšlo, že nejpočetněji jsou mezi kazateli zastoupeni narození v roce 1972 a některé jiné ročníky narození zejí prázdnotou. Soustředím-li se na spodek koruny stromu, nacházím poslední početnější ročník kazatelů narozených v roce 1982 a potom už výrazný úbytek.

Poslechněte si článek:

Stojíme před obdobím výrazného a ještě prohlubujícího se nedostatku kazatelů a je iluzí si myslet, že sebepotřebnější změny v církvi nebo navýšení platů přinesou žádaný efekt během několika málo let.

Už i běžný člen církve si povšiml zvyšujícího se počtu inzerátů v Českém bratru znění: „sbor hledá kazatele“; zvyšuje se frekvence dopisů synodní rady do sborů, které se povzbuzování budoucích studentů bohosloví týkají; ve sborech a na konventech proběhl rozhovor o postavení kazatelů v církvi, pilně pracuje strategická komise synodní rady.

Tři nepříznivé faktory
To všechno je bezpochyby potřebné, ovšem stojíme na samotném počátku nalézání cesty. Zdá se mi, že se v určité době sešly hned tři nepříznivé faktory: prvním je stálý pokles členů církve. K 1. 1. 2004 měla ČCE 114 445 členů a k 1. 1. 2017 uvádí počet 73 446 členů. Tento pokles se týká jak členů okrajových tak členů aktivních a mj. způsobuje, že z menší množiny členů církve vzejde menší počet bohoslovců a budoucích kazatelů.

Druhým faktorem je pokulhávající restrukturalizace církve. V roce 2004 existovaly v ČCE 262 sbory s průměrným počtem 437 členů na jeden sbor. Do roku 2017 tento počet poklesl pouze na 251 sborů s průměrným počtem 293 členů na sbor. Některé sbory předvádějí doslova akrobatické výkony, aby se udržely v postavení samostatných sborů, omezují investice do údržby svého majetku, snižují pracovní úvazky svým kazatelům, vyhovují jim stálé a časově neomezené administrace. To všechno vede ke zhoršení postavení kazatelů vůči sborům a to i tehdy, pokud vzájemné osobní vztahy jsou dobré. Pokud potrvá stav, kdy restrukturalizace církve pro odpor sborů v podstatě stojí, očekávám další a další odchody kazatelů z církevní služby.

Třetím faktorem je uzákonění přechodu církve na samofinancování, což nemůže neovlivnit úvahy potenciálních uchazečů o studium bohosloví, ale i jejich rodičů, kteří je budou muset během studia finančně podporovat. Zajistí církev hmotnou existenci svých pracovníků nejen za pět, deset, ale i za dvacet, třicet let? A pokud bude odpověď nepřesvědčivá, kolik lidí podstoupí riziko, že se teologické vzdělání stane pouze jejich poněkud nákladným koníčkem?

Tyto tři faktory způsobily současnou situaci, jejíž reálný dopad si uvědomujeme až s několikaletým zpožděním. Záměrně v rámci této úvahy neuvádím problémy nadčasové, které bude církev řešit v každé době, úvahy o přiměřenosti farářských platů a různost jejich bytových podmínek, co nejúčelnější nastavení vztahu církve a bohoslovecké fakulty, atd.

Jak se dostaneme dále?
Aktivní cestou je jednak vyhledávání laických kazatelů ve sborech, jednak slučování sborů tam, kde se jejich počet stane pro stávající počet kazatelů trvale neunesitelným břemenem. To ostatní, především rozhodování mladých lidí pro kazatelskou službu, spočívá v rukou Božích a já se modlím za to, aby nám dal Pán Bůh ve smyslu Jana Karafiáta „rozvlaženíčko“ a my mohli uvažovat o perspektivě církve optimističtěji.

Miloš Hübner, farář

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.