K sedmdesátému výročí založení Státu Izrael

Izrael(ČB 5/2018)
Kvadratura kruhu?
V prohlášení nezávislosti, kterým 13. května 1948 vstoupil Stát Izrael na mezinárodní scénu, se uvádí: „Židovský lid vznikl v Zemi Izraele. V ní získal svou duchovní, náboženskou a státní podobu. V ní začal politicky existovat. V ní vytvořil své národní i všeobecně lidské kulturní dědictví a odkázal celému světu věčnou Knihu knih.“ A o kus dál se říká: „Stát Izrael bude… založen na svobodě, spravedlnosti a míru ve světle vize izraelských proroků. Všem svým občanům zaručí plnou společenskou a politickou rovnost práv bez rozdílu náboženství, rasy nebo pohlaví.“

Poslechněte si článek:

Letos tedy Stát Izrael slaví 70 let své existence. Za tu dobu prošel několika válkami, z nichž některé byly skutečný vojenský zázrak. Od roku 1967 také trvá okupace Západního břehu Jordánu s jeho více než 2,5 miliony arabských obyvatel. Od té doby politici mladého státu řeší kvadraturu kruhu: jak to udělat, aby Izrael 1) z bezpečnostních i symbolických důvodů ležel v biblických hranicích, tedy od Středozemního moře až k Mrtvému moři, aby to ale byl 2) stát židovský, který bude současně 3) pro všechny své obyvatele státem demokratickým.

Izrael je ostrůvek západního způsobu života na Blízkém východě a konflikty, v nichž je zapleten, jsou předsunutou linií konfliktu mezi islamizujícím se Blízkým východem a sekularizovaným konzumním Západem. Nemalá část obyvatel tohoto ostrůvku jsou potomci trosečníků po uragánu Šoá, nacistické likvidaci Židů (módní slovo holokaust je zde velmi nevhodné: je to řecký termín pro zápalnou oběť, předepsanou ve Starém zákoně, a jeho užití ve spojení s touto tragédií implikuje, že si ji Hospodin přál). Obklopen více nebo méně nepřátelskými státy nemůže si Stát Izrael dovolit nějakou válku prohrát. Úzký pás země nemá prakticky žádný týl. Má pro křesťany, kteří v Bibli čtou o lidu a zemi Izraele, existence Státu Izrael nějaký zvláštní význam?

Háčkované jarmulky
Na jednu stranu je Izrael normální demokratický stát. Je to dítě sionismu konce 19. století, mladšího sourozence evropských hnutí národního obrození, ať už českého, německého nebo třeba řeckého.

První sionisté byli asimilovaní, často liberální a později levicoví Židé. Podle některých z nich by židovský stát ani nemusel nutně ležet na území historického Izraele. Ke stylu raných kibuců patřil budovatelský étos a minimum náboženství. Mnoho zbožných Židů zpočátku sionismus odmítalo. Obrat v jejich postoji přinesl až rabín Avraham Kuk (1865–1935 , často bývá uváděn jako Kook), který jako vrchní aškenázský rabín mandátní Palestiny ještě před založením státu interpretoval osadnické hnutí jako nástroj Boží prozřetelnosti, byť to tak jeho příslušníci neberou. Kuk spojil do té doby protichůdné proudy levicového sionismu a židovské ortodoxie. Z jeho následovníků se pod vedením jeho syna Cvi Jehudy Kuka (1891–1982) zformovalo hnutí náboženského sionismu, které v Izraeli pomalu, ale jistě nabývá na síle. Jeho postoje dnes sdílí převážná většina náboženských Židů, tedy asi 30 % židovských občanů Izraele. Zvláštní skupinu mezi nimi tvoří tzv. kipot srugot, moderně a sportovně vypadající osadníci (k džínám s pistolí obvykle nosí „háčkované jarmulky“, odtud jejich název), kteří se zakládáním osad na okupovaném Západním břehu snaží zabránit navrácení „Judska a Samaří“ Palestincům. Už volbou názvu, ale také argumentací biblickými texty, zejména z knihy Jozue, se jejich argumentace od původního sionismu liší. Představuje přímé spojení náboženství a politiky, druhou stranu izraelské současnosti. Stranu, kterou je slyšet stále hlasitěji.

Teologické teze k jubileu
K otázce, zda a jak je Stát Izrael nějak relevantní křesťanské víře, nabízím deset tezí:

1. Židovství není pouze náboženský systém. Má také svou tělesnou stránku, společenství živých lidí. V Bibli a v rabínské literatuře se toto společenství nazývá am jisrael, lid Izraele.

2. Větší část lidu Izraele stále žije mimo Stát Izrael (v USA, v Rusku, v Jižní Americe i jinde), což je situace, kterou Židé nazývají exil či diaspora (hebrejsky galut). V poměrně střízlivě pojaté eschatologii tradičního židovství má pevné místo představa, že exil jednou skončí a Židé se navrátí do své země.

3. Platí to ale i naopak: Tam, kde se začne mluvit o návratu do země Izraele, tam se rozeznívají eschatologické tóny.

4. Mezi mnoha Židy v diaspoře, kteří zpočátku sionismus odmítali, se stala v posledních desetiletích změna. Stát Izrael pro ně dnes hraje důležitou roli. Pro některé je Stát Izrael součástí jejich náboženského přesvědčení, pro jiné je jeho náhradou.

5. Křesťané se díky své víře v Ježíšovo pojetí Boží vůle považují za Boží lid. Z Bible ale vědí, že tímto lidem byli dávno před nimi a stále jsou především Židé. Z Bible také vědí o tom, že Bůh svůj lid vede dějinami; ne však tak, že by každá dějinná peripetie vyjadřovala plně jeho vůli, ale tak, že v každé z těchto peripetií slibuje svému lidu pomoc. Křesťané proto s úctou sledují, že pro spoustu Židů, sužovaných po staletí evropským antijudaismem, představuje založení Státu Izrael projev takovéto pomoci.

6. Biblické svědectví ale varuje před náboženským posvěcováním konkrétních dějinných útvarů. Přestože jsou bibličtí soudcové, králové, proroci i kněží na některých místech Bible Hospodinem k nějakému úkolu povoláni, sklízejí na jiných místech ostrou kritiku. Eschatologické konotace Státu Izrael s sebou nesou nebezpečí, že pro takovou kritiku nebude místo. Jsou nebezpečné tím, že v izraelské politice posilují nábožensko-politický excepcionalismus (termín Waltera Brueggemanna), ideologii vlastní výjimečnosti.

7. Představa, že je Stát Izrael pokračováním příběhů Bible a nemusí se v mezinárodních vztazích řídit obvyklými pravidly, nýbrž má nárok na zvláštní zacházení, představuje při hledání míru na Blízkém východě vážný problém, protože vyřazuje ze hry rozumnou argumentaci a schopnost hledat kompromis.

8. Tento excepcionalismus má vedle své konzervativní podoby („Izrael je nekritizovatelný“) také svou levicově-liberální podobu: Na Izrael uplatňuje vyšší, prorocké nároky na spravedlnost („kritizovat Izrael dvojnásob přísně“). Podtextem těchto vyšších nároků je představa, že Izrael má nárok na svou existenci pouze tehdy, pokud dostojí vyšším nárokům své vlastní tradice. Jak ale trefně poznamenal spisovatel Amos Oz: který jiný normální stát (třeba Německo nebo Francie?) by si svou existenci musel neustále takto zasluhovat?

9. K úvahám o Státu Izrael musí vždy patřit také ohled na Palestince, arabské muslimy a křesťany, kteří po tisíciletí na území „Svaté země“ žijí. Vznik Státu Izrael postavil život většiny Palestinců na hlavu. Hodně z nich ztratilo své domovy. Vzhledem k desetiletím vzájemného potýkání je dnes palestinská identita jakýmsi negativním obtiskem té izraelské, konstituovala se v odporu k židovskému státu a bezděčně přejala mnoho jeho rysů a stereotypů.

10. Jedním z takových stereotypů je také excepcionalismus palestinský, mytologizovaný obraz palestinského utrpení. Tento obraz pěstují a využívají sousední arabské režimy k odvrácení pozornosti od vlastních, často mnohem dramatičtějších problémů. Také mezi samotnými Palestinci má přijímání role oběti povážlivé dopady. Blokuje snahu o to vzít svůj osud do vlastních rukou stejně jako snahu hledat realistický kompromis.

Co tedy přát sedmdesátiletému oslavenci i jeho okupovanému palestinskému sousedovi? Aby už konečně v kraji zavládl pokoj (Ž 122,6). Aby ta země rozumně hospodařila s vodou, protože Genezaretské jezero, jediný zdroj sladké vody, vysychá (Ž 133,3). A aby představitelé obou národů odložili mámivé brýle vlastní výjimečnosti a podívali se realitě, a sousedům, zpříma do očí.

Petr Sláma,
starozákoník na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.