Reformace a církevní hudba

DSC_4138(ČB 5/2018) Když se bývalý bavorský zemský biskup Dr. Johannes Friedrich zeptal kardinála Josepha Ratzingera, co nejvíc závidí evangelíkům, kardinál odpověděl: „církevní hudbu a Johanna Sebastiana Bacha“. Od dob reformace evangelická církevní hudba zanechala výrazné stopy v liturgii, v církevním životě i ve společnosti. Formovala zbožnost věřících v těch místech, kde se mohla svobodně praktikovat a rozvíjet, kde jí bylo dopřáno mimořádné pozornosti a péče.

Poslechněte si článek:

U nás to byl především utrakvismus, na jehož půdě se pěstoval vícehlas v podání pěveckých sborů literátských bratrstev. V Jednotě bratrské se zpívalo jednohlasně. V reformovaném prostředí se ženevské žalmy také zpívaly jednohlasně, vícehlasá zpracování žalmů C. Goudimela, J. P. Sweelincka ad. byla původně určena pro jiné společenské příležitosti, nikoliv pro liturgii. V německých městech, kde evangelická církev byla většinová, se z církevní hudby stala významná součást bohoslužeb, za kterou nesl zodpovědnost kvalifikovaný personál. Tato církev dokázala přijmout různé proměny hudby, ke kterým docházelo v průběhu dějin. Ze známých skladatelů to není jen J. S. Bach a jeho předchůdci, kdo pro tuto církev tvořili, ale také Bachův syn C. Ph. E. Bach, reprezentant galantního slohu, nebo později romantičtí autoři F. Mendelssohn-Bartholdy, R. Schumann či J. Brahms a mnozí autoři dalších epoch.

K používání vokálního a instrumentálního vícehlasu byly reformované církve zpočátku zdrženlivější a opatrnější, ale své postoje vůči umění postupně měnily. Již na přelomu 19.–20. st. se reformované církve začínají vzájemně ovlivňovat. Lze říci, že v 2. pol. 20. st. církevní hudba vstoupila do ekumenického stádia a podobná výměna repertoáru nastává i s katolickou církví.

4varhanyKaždá neděle s hudbou
Reformace církevní hudbu povýšila a udělala z ní konstitutivní součást liturgického dění. Boží slovo a víra se v rozmanitých formách začaly inspirujícím způsobem zvukově ztvárňovat. Z žalmových veršů vzklíčily nové písně, v nichž se mísí biblický text s dogmatikou, věroukou, katechezí a dobovou poetikou. Z biblických prozaických evangelijních a epištolních textů vznikají nádherná vícehlasá moteta se střídavými polyfonními a homofonními partiemi. Někteří skladatelé z 16.–18. st. napsali celé motetové sbírky a kantátové cykly. Každá neděle, každý svátek v církevním roce má nejen své písně, ale také své moteto, či dokonce kantátu.

V baroku začíná velký rozkvět jak vokálně instrumentální, tak varhanní hudby – skladatelé zpracovávají tzv. protestantské chorály do různých chorálových předeher či variací a kromě toho se pěstují tzv. volné formy: preludia, fugy, fantazie a tokáty, které se hrávají v úvodu a v závěru bohoslužeb. Varhanní hudba tak vytváří jasné demarkační linie začátku a konce bohoslužeb, kdy se shromáždění má ztišit.

Hudba je výraz zbožnosti
Pro evangelické skladatele se liturgie stává hlavním ukazatelem církevní hudby v praxi. V napětí mezi tzv. impresí (zvuk nebes) a expresí (zvuk života), v jednotě souzvuků a disonancí chce církevní hudba navodit dojem z Božího tajemství, a lidské zbožnosti tak propůjčit výraz. Hudba, kterou skladatel napíše a varhaník zahraje či zpěváci vícehlasně zazpívají, je důkladně promyšleným sdělením dle hudebně-rétorických pravidel, která korespondují s významem obsahu a také s vnímáním, a má účinek na lidskou psychiku.

Nic silnějšího než hudba na zemi není
Vstupní bohoslužebná hudba, ať už je slavnostní, čí meditativní, vede roztěkanou mysl, aby se na bohoslužebné dění naladila. A závěrečná hudba chce zase vytvořit prostor pro doznění. V hudbě vězí zvláštní síla, „neboť na zemi není nic silnější, než hudba…“ (M. Luther), člověk s bdělým sluchem se může zamyslet a ztišit („ztišením se sluší tebe chválit, Bože“ Ž 65,2). Peter Bubmann říká: „Hudba učí lidi skrze poslech nalézat nový tón života.“ Náboženské vnímání hudba afektivně rozšiřuje. Joseph Ratzinger napsal ve spisu Duch liturgie v r. 2000: „Když posloucháme duchovní hudbu od Bacha nebo Mozarta, pokaždé cítíme nádherným způsobem, co pojem „gloria Dei“ (sláva Boží) znamená: je tam mysterium nekonečné krásy a Boží přítomnost prožíváme živě a pravdivě, jako kdyby se to bývalo stalo skrze mnohá kázání.“

Pojmy a svoboda užití žánrů
Katolický mezinárodní spolek církevní hudby Universa Laus, který vznikl po druhém vatikánském koncilu, vidí rozdílnosti mezi hudbou náboženskou (obecný pojem, jde o hudbu kteréhokoliv náboženství, jež vzniká z náboženského pocitu), duchovní (původně jde o evangelický pojem, jehož opakem je světská hudba), církevní (spojena s církevní budovou, atmosférou kostela), liturgickou (napsanou pro liturgii) a rituální (úzce propojenou s konkrétním rituálem).

V současném evangelickém prostředí tak ostré rozlišení nevnímáme. Církevní hudba, ať už tradiční, či moderní, nebo inovátorské, lze klasifikovat podle prostředí, s kterým je propojena, zda pochází z církevního křesťanství (z života církve), či jde o projevy individualizovaného křesťanství (osobní zbožnost, zážitková duchovní lyrika), jež zaznívají také v širokém kulturním prostředí.

V poslední době se běžně stává, že při bohoslužbách se různé žánry propojují. Nemáme přísné směrnice, které by něco přikazovaly či zakazovaly. Bohoslužebný pořad, výběr písní a hudby je ponechán zodpovědným osobám s ohledem na lokální možnosti.

Kéž bychom dokázali dar hudby, který reformace povýšila na tzv. druhou kazatelnu, služebnici teologie a pomocnou zvěstovatelku evangelia, dobře zužitkovat.

Ladislav Moravetz

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.