Večeře Páně

konfirmace 125(ČB 5/2018)
Vážení,
k napsání malé úvahy mne přivedly dva články v březnovém Českém bratru. Byť vousu šedivého, jsem mladý evangelík – takové evangelické ucho. Uvěřit dle Ježíšova poselství a také tak žít není totéž. Vše je pro mne, co se týká života s vírou – natož života v církvi – nové. A tak poslouchám, přemýšlím a ptám se. Abych se mohl s klidným svědomím zúčastnit večeře Páně, hledal jsem informace, které by mi vysvětlily, kde se to vzalo, co se při tom děje a proč večeři Páně vysluhují evangelíci jen jednou za čas.

Poslechněte si článek:

V loňském roce mi Pán Bůh poslal do cesty informaci o pravidelném vysluhování večeře Páně ve sboru v Českém Brodě a pak na setkání v Ratiboři na mne čekala – na pultě jednoho stánku – útlá knížečka s názvem Hostina chudých profesora Pavla Filipiho. A začal jsem chápat historický vznik tohoto současného stavu – vysluhování večeře Páně jen občas – spojeného se strachem z nehodného přijímání a s kritikou dennodenní rutiny římskokatolické církve.

Jenže pod vlivem profesora Filipiho si kladu otázku, zda nejsou bohoslužby nějaký daný celek. Buď jsou služby Boží jeden celek, byť mají různé části, nebo je to skládačka, kterou si může každý sbor v církvi poskládat dle svého. Kdo má však právo říci, která část tam bude, a která ne? Pokud je to skládačka, tak navrhuji – aby nám náhodou kázání nezevšednělo – jednou měsíčně je vynechat, třeba tu neděli, kdy je večeře Páně. A už slyším otázku, jak si mohu dovolit zrušit kázání. Moje odpověď zní: Jak si někdo může dovolit vynechat ze služeb Božích večeři Páně?

Radostný dar od vzkříšeného Pána
Na závěr ocituji slova profesora Filipiho ze zmíněné knížky, která mne strachu z pravidelného vysluhování večeře Páně zbavila: „Ve skutečnosti smyslem Ježíšova slova bylo, jak máme chléb a víno stolu Páně přijímat: jako přijímáme dar.“

A dovolím si dodat osobní vyznání opět ovlivněné slovy profesora Filipiho: Pro mne je večeře Páně radostný dar od vzkříšeného Pána.

Čtu to po sobě a samá vzletná slova… Tož řeknu to jednoduše, bez zbytečných příkras – od srdce: Když se odvážím si večer projít chyby, které jsem přes den nadělal (a že jich je), a vědomě odpustím těm, kteří mi domněle nebo skutečně ublížili (i tady to u mne někdy drhne), pak mi posila skrze večeři Páně jednou za měsíc nestačí.

Chápu, že její pravidelné vysluhování nejde nařídit. Tak aspoň má malá modlitba: Pane Bože, záleží mi na tom a budu rád, pokud uznáš, že je to dobrá věc.
Radost z práce v Českém bratru a Boží vedení vám přeje

Dalibor Blecha

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.