Chceme se vzít

Bara_Vasek_6_(ČB 5/2018) Když začíná mail oslovením „vážená paní magistro“, tuším, že píše někdo necírkevní. „Máme se rádi a chceme se vzít… mohla byste nás oddat? Já ani můj partner nejsme z žádné církve…“ Tak nějak naše seznámení začíná. Je fajn, že společnost od církve něco čeká. Někdy potřebuje dvojice „jen“ vytrhnout trn z paty, protože matrikářka nemá čas nebo snoubenci nesplňují podmínky postavené ze strany jiné církve. Někomu se zase líbí budova kostela, svatba bude mít slavnostní ráz. Někdo „svatbu s farářem“ zažil u nějakých přátel a líbilo by se mu to podobně.

Poslechněte si článek:

A podle zkušeností farářů bez ohledu na prvotní motivaci obvykle posléze dojde na dobré, smysluplné rozhovory a hlubší setkání. Farář se sejde s lidmi, kteří nechodí do kostela, ale které církev zajímá.

Důležitost rituálu
Není důvod, proč by církev neměla doprovázet při vstupu do manželství i ty, kteří z církve nejsou. Manželství patří k řádu stvoření, jak napsal Luther: „dobré manželství mohou mít i Židé a Turci“.

Svatba je důležitý přechodový rituál, ostatně jeden z mála, které „vědomě“ zažijeme – narození známe jen z vyprávění, vlastního pohřbu se živí neúčastníme. Sice jako církev nemáme na rituály patent, ale víme, jak k věci přistupovat, a máme co nabídnout. Svatbu lidem pomáháme prožít právě jako smysluplný rituál.

Modlitba za nás
Svatba vedená farářem má bohoslužebnou formu. Čte se z Bible, o biblickém slovu se mluví, samozřejmě jazykem srozumitelným i člověku nekostelnímu, součástí musí být modlitba a požehnání. Někdy je to poprvé, co se za některé z přítomných bude někdo modlit…

Žijeme v takzvané „zážitkové společnosti“ a náboženství je pro lidi spojeno s nárokem na vnitřní prožitek. My ale jako evangelíci býváme na (náboženské) prožitky opatrní, důležité je slovo a střízlivé přemýšlení o něm, víme, že smyslem bohoslužeb není, aby nás dojaly nebo rozplakaly. Nicméně farář se po svatebním obřadu setkává s reakcemi, že lidé prožili Boží blízkost. Díky Bohu za to.

Bara_Vasek_7_Rozhovory s farářem, které svatbě předcházejí, nejsou jen přípravou na svatbu samotnou, hlavně to jsou rozhovory o manželství. Příprava probíhá obvykle během tří nebo čtyř setkání, při nichž se otvírají témata jako: kdo jste; kde jste se potkali; jaké radosti i šrámy si nesete z minulosti; čeho si na tom druhém obzvlášť ceníte; jaká jsou vaše slabá místa; jak si to představujete v budoucnu; umíte si představit, co bude, až budete staří nebo nemocní; už jste se pořádně pohádali; jak se domlouváte o penězích; kdo se bude převážně starat o děti; co je pro vás důležité, jaké hodnoty stavíte do popředí; co je to věrnost; jaký „jazyk lásky“ používáte…

Církevní svatba nezaručuje šťastné ani nerozlučné manželství. Boží požehnání je ale silou podobnou té, co dostal Abraham, když měl vykročit do neznáma. Také různě klopýtal a bloudil, ale požehnání tím nezrušil.

Síla požehnání
Během svatebních příprav mají tak svatebčané možnost setkat s někým, kdo na ně má čas a chce je doprovázet. A farář se tak potkává s lidmi, kteří stojí o rozhovor – většinou i o duchovních věcech, o Bibli, o Pánu Bohu, o smyslu života. A nabízí biblické myšlenky k rozměrům veskrze lidským: k touze mít partnera, k věrnosti, stabilitě, bezpečí, ke štěstí. A k nemožné možnosti: slibu věrnosti a trvalosti.

Svatba, stejně jako každé bohoslužby, končí požehnáním. Novomanželům a celému shromáždění. Požehnání je Boží nabídkou. Je dobře, když se i svatby stanou příležitostí, aby se požehnání šířilo do světa.

Lenka Ridzoňová

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.