Immaculée Ilibizaga: Odpustila jsem. Povstání z popela rwandské genocidy

Český bratr 7/2012.

Vedena vírou.

Tak se v originále jmenuje kniha, kterou Tutsijka Immaculée Ilibagizová s pomocí Steva Erwina napsala o svém životě ve Rwandě poté, co tam Hutuové během tří měsíců roku 1994 vyvraždili na milion příslušníků jejího kmene, tedy zhruba osminu obyvatel země. Český titul Odpustila jsem zní asi lákavěji, zdá se mi však, že kniha, která získala před dvěma lety 45 hlasů v anketě Katolického týdeníku o dobrou knihu roku, takové nakladatelské finty nepotřebuje. A odpuštění je tu jen jedním z témat.

Dvaadvacetiletá Immaculée přežila genocidu (ne úplně šťastně jí někdy říká holokaust) zavřená v maličké koupelně hutuského protestantského pastora spolu se sedmi dalšími ženami. Během této doby sama zhubla z dvaapadesáti kilo na devětadvacet, to nejhorší ji ale teprve čekalo: zjištění, že během genocidy byla kromě bratra studujícího v zahraničí brutálním způsobem vyvražděna celá její početná rodina. Mladá žena ve stavu mezi životem a smrtí se ocitá bez rodiny, bez domova a v rozvráceném světě: Hutuové v obavách z pomsty odcházejí do sousedních zemí, kde se stávají snadnými rukojmími obětí vůdců vraždění, a posléze se na pokraji sil vracejí v 290 kilometrovém průvodu, za nímž podél cest zůstávají tisíce mrtvých. Utrpení je všudypřítomné a spolu s ním i touha po pomstě − tím silnější, čím menší je naděje na důstojný život.

Příběh, jejž Immaculée vypráví, ovšem není zcela typickým příběhem rwandské „přeživší“. Má stejná východiska, ale směřuje k jiným koncům. Sama jeho protagonistka to přičítá tomu, že během nekonečných sta dnů ve stálém nebezpečí odhalení a smrti nalezla důvěrný vztah k Bohu, který ji provedl nejtěžšími zkouškami. I v boji o život, který má teprve před sebou, jí pomáhá právě modlitba. Vždyť k čemu by jí byl život plný nenávisti a zatrpklosti, ohlížející se neustále k tomu, co nelze odestát? Immaculée, tak jako mnozí z nás, byť mnohdy z nicotnějších důvodů, zápasí o víru v laskavého Boha i uprostřed nelidsky se chovajících lidí.

Z knihy, která navazuje na vyprávění o genocidě s názvem Přežila jsem, je patrné, že pro autorku je psaní tak trochu terapie. A i kdyby se snad některé věci nestaly docela tak, jak je líčí, nikterak to nevadí. Největší síla knihy tkví totiž ve stále znovu vybojovávaném přesvědčení, že ani za tak strašných okolností není jiné cesty, než je láska a odpuštění. To, co snad může z kazatelny znít lacině a ploše, radikalizuje rwandský kontext utrpení, bolesti, nedůvěry a strachu až na samu mez únosnosti. Byli bychom něčeho takového i za takových okolností schopni? Měli bychom odvahu právě na tuhle kartu vsadit všechno? Šli bychom do vězení orodovat za člověka, o němž bychom věděli, že je nevinný, i kdyby nám za to hrozila pomsta, nebo dokonce smrt?

Na počátku Immaculée cítí jen hněv a nenávist. Modlitba Páně je jí skoro nesnesitelná: jak v takové situaci, s ranami stále zjitřovanými zpustošenou zemí a tisíci zmrzačených lidí odpustit? Immaculée se drží jediného, co má, totiž vytrvalého rozhovoru s Bohem. Tak se nakonec zrodí změna, která se může stát novým začátkem. Vypravěčka neskrývá, kolik propadů a těžkých chvil pak ještě přišlo. Přestože se jí podařilo najít dobré zaměstnání v OSN a nový domov v rodině své přítelkyně Sarah, její nová cesta odpuštěním teprve začíná.

Následuje nutnost vyrovnat se s obrovskou bolestí nad ztrátou milovaných lidí. Není to hrdinství jednoho výjimečného okamžiku, ale vytrvalosti v každodenních maličkostech. Jako když se Immaculée vydá za dětmi v sirotčinci sester Matky Terezy a vezme si k srdci radu jedné z nich: „Pamatuj, že tam, kde jsou děti, najdeš vždycky alespoň trochu štěstí. Štěstí se chová jako plevel – s trochou světla vyroste kdekoli.“ Jeden krok je nakročením k druhému. Neadresné odpuštění vrahům se konkretizuje a prohlubuje v odpuštění rodinné přítelkyni, která se jako Hutujka podílela na vraždění Tutsiů, při následném exodu Hutuů do Zairu však přišla o manžela i děti. „Pokud vůbec máme uzdravovat Rwandu, měli bychom začít tady a teď. A kde lépe začít než u nemocné matky, která ztratila své děti?“
Některé z příhod, o nichž Immaculée vypráví, vypadají napohled banálně, sexuálním obtěžováním v kanceláři počínaje a ranními nevolnostmi během těhotenství konče. I to je však jedna z lekcí knihy: „banalita“ je věcí pohledu. Na cestě s Hospodinem banálního není nic. Podobně ani kniha Odpustila jsem není velké literární či teologické dílo. Poctivě však svědčí o velkých věcech, které se dějí s těmi, kdo jsou i uprostřed vřavy světa ochotni vylaďovat se na hlas tichý, jemný.

Šárka Grauová

ILIBIZAGA, Immaculée. Odpustila jsem. Povstání z popela rwandské genocidy. Kostelní Vydří: Karmelitánské  nakladatelství, 2010. 215 s. Přeložila Marie Sommerová.
ISBN: 978-80-7195-383-8

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.