Jdi a konej také tak. O milosti, která přichází ze srdce

milosrdenství - foto Karel Cudlín(ČB 6/2018) Milosrdenství, fortelnost, společenství, naděje. To jsou čtyři hodnoty, o které Diakonie ve své práci usiluje především a také je rozvíjí, chrání a předává. Rok 2018 byl v Diakonii vyhlášen rokem milosrdenství. Jak milosrdenství rozumějí zaměstnanci Diakonie a jakou s ním mají zkušenost? V následujících příbězích si o tom můžete přečíst.

Poslechněte si článek:

Čistá duše z chráněného bydlení Johannes

Při letmém setkání působí pan Evžen jako muž v letech, na kterém nic zvláštního není. Je ale jiný. Ač v seniorském věku, má duši malého chlapce, který miluje auta a dokáže rozesmát i toho nejsmutnějšího člověka. Seznámení s panem Evženem bylo pro mě velmi důležité.

Když jsem začala pracovat v chráněném bydlení Johannes, provozovaném Diakonií Valašské Meziříčí, vůbec jsem nevěděla, jaké to bude. A přiznám se, že jsem občas pochybovala, jestli v Diakonii vydržím. Naštěstí jsem právě ve chvílích pochybností měla tu čest poznat čistou duši pana Evžena.

3diakJeho životní příběh nebyl zrovna veselý. Ale velmi mu pomohlo, když po mnohaletém pobytu v ústavní péči nastoupil zhruba před třemi lety do našeho chráněného bydlení. Dnes je pan Evžen šťastný muž a smích rozdává na všechny strany. Je tím malým chlapcem, co si chce hrát, je to muž, který krásně maluje a i přes své těžké mentální postižení každý den překvapí svou laskavostí. Třeba pomůže při vaření, aniž byste ho o to předem žádali.

Jsem přesvědčena, že pan Evžen vnímá emoce druhých lidí a dokáže se do nich vcítit. Rozdává proto spoustu radosti a lásky jako velké dary pro nás pro všechny. Přesvědčilo mě to, že pomoc mentálně postiženým má smysl nejen kvůli nim samým, ale právě i kvůli nám všem. Díky chráněnému bydlení a díky mým kolegyním, které v práci nechávají kus svého srdce, mohou lidé, jako je pan Evžen, žít šťastně a smysluplně.

Monika Hrabovská

Jednoduché a krásné vidění světa

Když jsem za ní začala docházet, byla pro mě postrach. Paní Jitka trpěla schizofrenií a dokázala ranit. Uměla být uražená i protivná. Žila sama v garsonce. Její koníček bylo háčkování a vystřihování z papíru (což se dalo docela dobře poznat i na podlaze).

Se sestrou se kdysi pohádala, ostatní příbuzní byli daleko. „Mám jenom Diakonii,“ řekla nejednou. A jak už to tak bývá, když s někým musíte být, nakonec si k němu cestu najdete. Docházely jsme za ní často.

A nakonec pomohl její humor. Jak dovedla nepříjemně zahulákat, uměla se také hurónsky a od srdce zasmát. A snad vůbec nejvíc ji těšily procházky. Vždy dvě pracovnice ji vozívaly do města na vozíku. Tehdy oblékla své háčkované šaty, napsala seznam a už půl hodiny předem seděla připravena u dveří. Po cestě poznávala značky aut, zpívala si, pečlivě pozorovala přírodu i lidi. Znaly jsme její: „Dávejte bachaaa!“ To když vozík přejížděl obrubník. Její jednoduché a přitom krásné vidění světa bylo inspirující.

milosrdenství - foto Štefan BerecZdravotní stav se však horšil, musela do nemocnice. Chodily jsme za ní na návštěvy a vždy jsme si řekly, jak se jí daří. I já jsem ji šla navštívit. Donesla jsem jí k ochutnání svou první buchtu a věnovala jí dvě knížky na čtení. Po čase se paní Jitka vrátila domů – ale bylo jí hůř. Nedokázala už sama přesednout z postele na vozík a pohybovat se po bytě. Měla bolesti. Péče o ni byla stále těžší. I díky naší sociální pracovnici se nám podařilo zařídit pro paní Jitku domov důchodců. Tehdy jsem si od ní koupila snář – nemohla si s sebou vzít všechny věci, které doma měla (taky jich nebylo málo, skoro nic nevyhazovala).

Na rozloučenou jí jedna z kolegyň ušila anděla. Daly jsme ho na srdce z kartonu a kolem napsaly jména nás všech. Paní Jitka byla v naší péči přes deset let a i přes její osobitost (a možná právě pro ni), i přesto, že moc neuměla vyjádřit vděk, jsme ji měly rády a věděly jsme, že ona nás také.

Do půl roku paní Jitka zemřela. Bez pohřbu. Mrzí mne, že jsme se nemohly rozloučit, a tak píšu na její památku tento příběh – aby po sobě zanechala alespoň vzpomínku. Na paní Jitku si vzpomenu pokaždé, když ze snáře zjišťuji, co se mi zdálo.

Jana Meixnerová

Srdcem a s láskou

O slově „milosrdenství“ má každý člověk svou představu. Jedno je ale jisté. Vždy je to určitá pomoc – milost, která přichází ze srdce.

Chtěla bych se podělit o příběh paní Marie, která je klientkou osobní asistence a pečovatelské služby Diakonie Valašské Meziříčí. Když jsme za ní začaly docházet, bylo to krátce po té, co se přestěhovala ke své dceři; a bydlí tam dodnes. Změnou bydliště ale paní Marie znervózněla. Její zdravotní i psychický stav se zhoršil.

Upoutání na lůžko nesla velice těžce. Ze začátku naší péče byla plačtivá a často mluvila o tom, že zemře. Takovou situaci zvládnout je pro asistenty velice náročné. S kolegyněmi i s vedoucím pečovatelské služby jsme často probírali, jak paní Marii v jejích psychických obtížích pomoci.

milosrdenství - foto Karel CudlínJakmile to její celkový zdravotní stav trošku dovolil, začaly jsme s paní Marií trochu cvičit. A hodně jsme si povídaly a četly. To byl základ všeho dobrého.
Paní Marie se naučila znovu držet v ruce tužku, psát a kreslit. Formou hry na školu se pustila do psaní krátkých textů, počítání snadných příkladů, hraní společenských her. Dnes paní Marie miluje každou chvíli strávenou v naší přítomnosti a dokáže ji potěšit každá maličkost.

Ale i my se od ní máme co učit. Dnes je to pozitivní a hodná žena s andělskou tváří i pokorným přístupem k životu.

Příběh paní Marie je jeden z mála se šťastným koncem. Pokroky klientů jsou pro nás povzbuzením a motivací, proč tuto práci dělat – srdcem a s láskou.

Zuzana Mikulenková

foto: K. Cudlín, Š. Berec, M. Rozhoň

Příspěvek byl publikován v rubrice Diakonie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.