Tolerančně centrální dispozice u zeleného Krista

foto Robert Mekiš (3)(ČB 6/2018) Dříve než se přesuneme do zcela jiných končin, na jižní Moravu, kde jsem navštívil sbor v Miroslavi i jeho kazatelské stanice s výtvarnými díly Miloslava Zejfarta, o kterých chci psát v letním dvojčísle, zůstaňme po návštěvě Mostu a Nového Boru ještě naposledy v severních Čechách, a to v České Lípě. (O Zejfartově umění v Miroslavi obdivně píše autor nové publikace Hledání českobratrského výtvarnictví Tomáš Mazáč. S tezemi v jeho publikaci chci v letním čísle kriticky polemizovat. Nezapomeňte si tedy na dovolenou koupit i letní dvojčíslo!).

Poslechněte si článek:

Český sbor v převážně německé České Lípě vznikl až po válce. V třicátých letech postavený německý luterský kostel užívali evangelíci jen krátce. Již v roce 1950 se přemístili do bývalé hospody U Švýcara (Gasthaus zur Schweiz) a luterský kostel dodnes užívá Československá církev husitská.

Modlitebna z bývalé hospody
V hlavním sále hospody vznikla modlitebna se zázemím, v patře jsou dva byty. Modlitebna prošla v roce 2007 zajímavou úpravou. Lavice byly umístěny do půlkruhové centrální dispozice, tak jak to známe i z tolerančních kostelů. Takové uspořádání kostela dobře podtrhuje komunitní charakter církve, shromažďující se v kruhu u večeře Páně – v České Lípě, podobně jako v Praze–Kobylisích, během svátečních období liturgického roku každou neděli.

foto Robert Mekiš (5)Prostor českolipské modlitebny dotváří a od vnějšího prostředí opticky odděluje pískované sklo s motivem lipových ratolestí od místního skláře Miroslava Štědry. Stejnou technologií, ale s více abstraktními motivy, vyrobil Štědra barevná skla, dodatečně osazená na okna, i pro modlitebny naší církve v Novém Boru a v Praze-Horních Počernicích. Sluneční paprsky, pronikající barevnými skly, vytvářejí dojem podobný jako u klasické vitráže.

Zmučeného Krista zvýrazňuje barva
Ústředním prvkem nové úpravy sakrálního prostoru je plastika zeleného Krista od výtvarníka Ondřeje Rady, osazená na přední stěně za stolem Páně a doplněná jednoduchou výtvarnou úpravou celého prostoru sálu. Zelená barva je sice neobvyklá, ale moderní umění a naše představy Krista nemusí vždy kopírovat barvotiskové obrázky z 19. století nebo tradiční ikonografická schémata. Bůh se stal člověkem z masa a kostí, jeho zobrazování a představy umělců jsou tak zcela legitimní, starozákonní zákaz zobrazování zde neplatí. V luterské výtvarné tradici jsou christologické motivy zcela běžné (viz ČB 12/2017).

Zelená je také liturgická barva Jednoty bratrské a je to barva oblíbená v secesi. V moderním evangelickém sakrálním prostoru se objevuje poměrně často díky „dvorní výtvarnici ČCE“ Barboře Veselé, s kterou je v tomto čísle Českého bratra rozhovor, nebo právě v dílech Miroslava a Ondřeje Radových (např. obraz Krista v kostele v Praze-Kobylisích).

IMG_20180518_162835Českolipského Spasitele Ondřej Rada původně vyrobil pro stánek Ekumenické rady církví na jednom z německých Kirchentagů, ale do prostoru místní modlitebny zapadl velmi dobře. Do vyzáblé postavy zmučeného Krista, ale s klidným výrazem tváře, si pak každý může projektovat své představy, bolesti i radosti. Pro umělce to byly třeba hladovějící děti v africké Etiopii.

Zelená je i velká okolní zahrada, kterou sbor uprostřed rušného města pravidelně využívá; zastavte se tedy v krásném pohraničním kraji třeba letos v létě během své dovolené.

Jan Kirschner, foto Robert Mekiš

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.