Skutečná pomoc posouvá lidi dál. Rozhovor s Janou Škubalovou

Český bratr 7/2012.

Život Jany Škubalové (1981) je už asi nerozlučně spojen s Afrikou, kde několik let žila i pracovala. Studovala humanitární a rozvojovou pomoc ve Francii, na svých cestách poznala exotické africké země jako Mali, Niger, Burkina Faso, Madagaskar nebo Maroko. Po letech se vrátila domů a našla místo, které s rozvojovou pomocí bytostně souvisí. Od loňska pracuje ve Středisku humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE.

Když se řekne Afrika, co tě napadne jako první?
Mně toho napadá strašně moc. Ve třech zemích jsem žila, mnohé další jsem navštívila. Afrika není země, ale kontinent, a proto je velice pestrá a barevná. Hodně lidí říká, že Afrika je žlutá, černá či oranžová, pro mě je především rezavá – cihlová. To je barva, která mě provázela všude – na polích, na skalách, na silnicích, a dokonce i na mé oblečení sedal rezavý prach.

Když se člověk podívá na tvůj životopis, tak chvíli musí přemýšlet, jestli jsi více času žila doma nebo v cizině. Jak ses vůbec dostala k tak exotickým cílům?
Kdyby mně někdo v devatenácti řekl, že budu žít v Africe, tak bych si asi klepala na čelo. Šlo to postupně. Nejdřív jsem žila v Německu, pak ve Francii. Ze sedmiměsíčního pobytu v Marseille se vyklubalo osm let ve světě. Tomu městu říkají Francouzi Porte de l´Afrique, Brána Afriky. Tamějším přístavem proudí spousta zboží a lidí směrem z a do Afriky. V Marseille jsem pracovala jako dobrovolnice v neziskové organizaci a poznala jsem tak úžasně rozmanitý život se zahraničními komunitami. Jeden večer jdeš třeba na výstavu o Kamerunu, druhý o Kongu, třetí se promítá film o Madagaskaru. Také tým, v němž jsem pracovala, byl co do národností hodně pestrý.

Jaká cesta vedla do Afriky?
Byla jsem přijata na univerzitu v Bordeaux, kde jsem tři roky studovala řízení humanitární a rozvojové pomoci. Během studia jsem dostala možnost jet na stáž do rozvojových zemí. Na úvod do geograficky relativně blízkého Maroka, později na mnohem vzdálenější Madagaskar. V obou zemích jsem se zabývala projekty fair trade (spravedlivý obchod, viz poznámka níže – pozn. red.).  Nakonec jsem odjela jako dobrovolnice na dvouletý program do Mali. Chtěla jsem se tehdy vrátit na Madagaskar, ale z politických důvodů to nešlo. Už jsem měla koupenou letenku, když jsem se dověděla, že na Madagaskaru probíhá politický převrat. V tentýž den přišla nabídka do Mali, a tak jsem kývla na práci v projektu rozvojové spolupráce krajů.

Co je na Africe nejhezčí?
To se těžko říká, každá země je jiná. Třeba Maroko je země arabská, muslimská a největší krásy se skrývají v poušti a ve starobylých městečkách, kde lidé dosud praktikuji svá řemesla. Jinak je to na Madagaskaru, který je jedním z největších a nejúžasnějších ostrovů na světě. Jsou tam tři různá klimata zároveň, podle toho, kde se zrovna nacházíš. Tím se mění krajina i způsob života a kultura lidí. Obyvatelstvo je smíchané z Asie a Afriky – lidé jsou veselí a přátelští, dosud praktikují animistické kulty předků. Zároveň jsou ale tišší a jen znalec pozná, kdy s tebou nesouhlasí. Mali je zase země typicky sahelská a subsaharská, která se mění podle ročních období. V období sucha si připadáte jako na poušti – je obrovské vedro a veškerá krajina je jako sežehnutá sluncem. Při prvních deštích se probudí krajina i lidé, kteří začnou orat a sít. Z pouště se tak stane úrodná savana nebo záplavové území zářivě zelené barvy rýžového pole.
Celkově se mi líbí, že v Africe mají lidé jiný pojem o čase, o životě a o mezilidských vztazích a člověka to nutí se zamyslet nad sebou a nad svou kulturou. Pak je řada věcí, které jsou úplně stejné jako tady: třeba smysl pro rodinu, touha uplatnit se, být užitečný ve společnosti.

Když se řekne Afrika nebo pomoc Africe, vybaví se nám často mediálně výživné obrázky podvyživených dětí, nízká životní úroveň, politická nestabilita, chudoba. Setkala ses s lidskou bídou a nouzí?
Člověk se s tím setká podobně, jako tady. Akorát v té Africe je to víc vidět. Ze dvou důvodů. Jednak naše společnost mnohem víc žije uvnitř, mnohem víc času trávíme v budovách, jako by schovaní. Zatímco v Africe, napříč všemi zeměmi, které jsem navštívila, lidé žijí mnohem víc na ulici. Je to dáno podnebím, ale také kulturou. Když mají volný čas, tak si jen tak sednou před dům, povídají si, pijí čaj, hrají karty a dívají se, co se děje kolem. Mají mnohem víc času na sebe a na své blízké. Všechno je mnohem víc vidět. To dobré i to špatné. Druhá věc pak je fakt, že životní úroveň je v Africe opravdu o hodně nižší než v Evropě. To je taky vidět na každém rohu. U nás je celkem normální, že má člověk střechu nad hlavou, pitnou vodu, přístup ke zdravotním službám. Tam to zdaleka normální není. Zatímco v Evropě tyto funkce plní stát, v Africe je to dosud na rozvětvené rodině. Proto je velký důraz na rodinu a na život v komunitě. Bez ní totiž nepřežiješ.

Jaká jsou tam podle tvých zkušeností největší nebezpečí?
Určitě ta zdravotní. Pokud tam žiješ dlouhodobě, tak jsou nemoci, kterým se nevyhneš. Třeba malárie. Proti ní se těžko chrání, i když se snažíš sebevíc. Antimalarika nemůžeš brát dva roky, protože jsou to vlastně jedy. Malárii jsem prodělala dvakrát a naštěstí jsem se nakonec vždy dostala ke kvalitní zdravotní péči a dnes nemám žádné následky. Další nebezpečí souvisí s politikou a bojem o moc. Ozbrojené konflikty, nebezpečné zóny, únosy turistů. Momentálně je hodně špatná situace v celém subsaharském pásmu, obzvlášť v Mali. Islámští extremisté na severu vyhlásili samostatný stát. Spousta lidí odtamtud utíká. Také hodně křesťanů, protože jsou v ohrožení. S tím souvisí i třetí nebezpečí, jisté duchovní riziko. Křesťané jsou pod neustálým tlakem. Někdy to je pronásledování, někdy třeba jen různé naschvály, které dovedou být nepříjemné. V Maroku se mě snažili přemluvit, abych se stala muslimkou. Naštěstí mi nikdo nečinil žádné fyzické násilí, ale to psychické úplně stačilo.

Jaké cesty tě přivedly do Diakonie?
Pocházím z ČCE, Diakonii znám dlouho, třeba zrovna sobotínské středisko, kde dlouho pracovala i moje teta a které není daleko od mého sboru v Zábřehu. Když jsem se vrátila domů, dozvěděla jsem se při jednom náhodném setkání s kamarádkou o výběrovém řízení na pozici v humanitární a rozvojové pomoci. Nabídka mě velice zaujala, protože jsem už dlouho chtěla pracovat ve svém oboru pro evangelickou organizaci. Toto místo mi tedy přijde šité přímo na míru a jsem za tuto příležitost moc vděčná.

Na stránkách Českého bratra jsme psali o postní sbírce pro Etiopii, první velké akci nově vzniklého Střediska humanitární a rozvojové pomoci. Co chystáte dál, v tvém případě tedy zejména na tom zahraničním poli?
Zrovna jsme s našimi evropskými partnery uspěli ve dvou projektech Evropské unie, budeme tedy vysílat sedm dobrovolníků do asi deseti zemí, většinou afrických. Dále také pokračujeme v projektu etiopském, na který jsme vypsali postní sbírku. Chystáme se do Etiopie navštívit „naše“ ženy a připravit hodnocení projektu. A taky se podíváme na ty „nové“, jimž je určen letošní výtěžek sbírky, v tuto chvíli už 650 tisíc korun. V dohledné době chceme také reagovat na krizi v subsaharské Africe a pomoci křesťanům, kteří museli kvůli vzrůstajícímu extremistickému islámskému hnutí opustit své domovy a jsou momentálně v hlavním městě Mali v Bamaku. Chceme tam poslat humanitární pomoc, hned jak zmapujeme místní potřeby.

Když mluvíme o sbírkách a všelijakých benefičních akcí pro Afriku, zkus na chvíli odhlédnout od toho, že pracuješ pro Diakonii. V médiích, na ulici nebo v došlé poště se často objevují výzvy pro nejrůznější pomoc Africe nebo lidem z rozvojových zemí vůbec. Když už chci efektivně pomoci, podle čeho se mám rozhodnout v té nepřehledné změti pomáhajících projektů?
Přesný recept neexistuje. Ale je pár kritérií, podle kterých se člověk zorientovat může. Nemyslím si třeba, že je dobré dávat lidem peníze na ruku, každý rok stále dokola. Mnohem lepší jsou projekty, které jsou soběstačné a dlouhodobé. Rok nebo dva do nich investuješ a dál už jedou samy. Když pomohu člověku, aby si založil živnost, bude pokračovat dál a prodávat dál ve svém obchůdku i ve chvíli, kdy se například změní politické poměry. Investice do vzdělání se také neztratí. Důležité je zjistit potřeby místních lidí. Ono se to může zdát jako hodně těžké, ale vlastně je to celkem jednoduché. Stačí těm lidem naslouchat, nějakou dobu s nimi pobýt. Nepovažuji za dobré veliké ambiciózní snahy, které neodpovídají místním potřebám, třeba když někdo staví knihovnu v oblasti, kde 90 % lidí neumí číst a jejich základní starostí je obživa. Takže mnohem lepší je investice do sektoru zemědělství nebo řemesel.

Kterým organizacím nebo projektům kromě Diakonie bys dala důvěru? Které jsou dobré a prověřené?
Nerozhoduji se příliš podle organizací, ale spíš podle projektů, zda mi připadají smysluplné. Pravidelně podporuji třeba myšlenku fair trade. Je to docela jednoduché. Člověk změní své spotřebitelské chování, a tím změní život těm, kteří v rozvojových zemích pracují. Nerada dávám peníze lidem na ulici i u nás, natož pak v Africe, protože je to dlouhodobě uměle udržuje v pasivitě a nikam je to neposunuje.

Chystáš se zase na cesty?
Zahraniční cesty patří i nyní k mé diakonické práci. Jsem za to ráda, protože cestování je mým největším koníčkem a zároveň tím nevyléčitelným neduhem, se kterým jsem se naučila žít (smích).

Ptal se Pavel Hanych

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Diakonie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.