Sakrální prostor a jeho proměny

P1070919(ČB 6/2018) Hodně jednoduchá definice praví, že „Kristova církev je tam, kde se káže slovo Boží a kde se lidé tomuto kázání podřizují“. Zatím ani slovo o tom, má-li společenství kristovců mít nějaké veřejné uznání a právní a existenční zajištění ať v prostředí židovském, nebo řeckořímském.

 

Poslechněte si článek:

Kde se budeme scházet?
Biblický spis Skutky svatých apoštolů a podobně i jednotlivé epištoly Pavlovy popisují pohyb mladého duchovního hnutí – jak vznikalo a jak mohutnělo, aniž se zatím jistilo pro případ konfliktů a nevole. Kázání se děla na místech ad hoc sjednaných nebo příznivci nabídnutých. Ten stav se ovšem měl změnit a společenství Kristovo se začalo zajímat o zákonné uznání a právní zajištění, později také o místo spolčování. Proces toho druhu se dá sledovat jak v euroasijském prostředí, tak i v českých končinách a časech ne příliš dávných.

Prohraná bitva na Bílé hoře roku 1620 odstartovala neskrývanou panovníkovu tendenci vymazat z mapy i z lidské paměti pozice, reformací dobyté. Vyznavačům „víry Beránkovy“ dáno na vědomí, že mají jen dvě možnosti: podrobit se a přijmout víru bělohorských vítězů, nebo odejít do neznáma. Zdaleka ne všichni ale tento vladařský verdikt přijali; odvážlivci se skrývali, ve svých rodinách víru z generace na generaci předávali, reformační literaturu pilně četli i pašovali, tajně se scházeli; doufali.

Sto let po Komenském ve Štramberku
V těsné blízkosti rodiště „praotce Obnovené jednoty bratrské“ Christiana Davida, v Ženklavě (něm. Senfleben), je městečko Štramberk, nazývané také „moravský Betlém“. Zde jsou stopy Jednoty doloženy kronikářským svědectvím o nouzovém křtu řady dětí u městské brány, provedeném několik let po porážce českých stavů bratrským knězem, odcházejícím do ciziny.

1původní fasáda

původní fasáda

Tichý podzemní duchovní zápas pokračoval i u těch, kteří neodešli a zůstali. A jak desetiletí ubíhala, ve prospěch těchto tiše odvážných se leccos měnilo. Někdy koncem devatenáctého století se dva evangelíci domluvili (jeden z nich se jmenoval Adolf Jašek, dědeček pozdějšího kurátora) a jakoby nezávisle na sobě zakoupili dvě sousedící městské parcely. Teprve když byl kup řádně zaknihován, oznámili, že na získaném pozemku bude postavena modlitebna lutersko-evangelického vyznání. Propuklo obecné zděšení a spolu s ním i snahy onen plán zhatit, ale provedený právní akt už nebylo možné zvrátit.

Následující kroky tohoto záměru však nebyly nijak snadné. V tomto horském podbeskydském kraji jste se nemohli setkat s bohatými sedláky ani slušně vydělávajícími dělníky (budoucí kopřivnická automobilka byla sotva v plenkách). Čiperná skupina evangelických aktivistů se obracela na mnohem zámožnější souvěrce německé – v Opavě, v Novém Jičíně, v Brně a ve Znojmě a kde se jen dalo. (Doklady o tom se daly najít v pečlivě vedeném „Deníku účelových sbírek“ z té doby). V krátkém čase se podařilo sehnat částku, potřebnou k zahájení stavby. Zbytek se umořoval po další dlouhá léta.

Modlitebna počátkem dvacátého století
Památného roku 1904 byl objekt slavnostně odevzdán svému účelu. Podle jednoho místního dobového úsudku: „Žaden kostel to něni, lutři maju edem taku chuďučku modlitěbňu.“. Organizačně byli štramberští evangelíci považováni za kazatelskou stanici Hodslavic a odtud také duchovensky obstaráváni. V průběhu prvních padesáti let tam krátkodobě působili kazatelé Karel Rosenzweig, Slovák Bohumil Kadlčík a Jan Amos Dvořáček.

budování v šedesátých letech

budování v šedesátých letech

Přízemí jednopatrové budovy (s věžičkou a luterským křížem) o čtyřech místnostech mělo sloužit jako kancelář a byt kazatele a bylo rozděleno přístupovou chodbou k vlastnímu prostoru modlitebny v prvním patře. Schodiště do bohoslužebného sálu se přistavělo k základnímu obdélníku ze zadní zahradní strany. A velmi primitivní hygienické zařízení bylo k budově přilepeno na úrovni sklepů.

Budovatelské plány a realita
Aby objekt skutečně sloužil svému účelu, muselo se s ním něco stát. Tehdejší farář Ludvík Klobása nám k tomu vypráví:

Krátce po svém nástupu 1. 11. 1956 jsem do věci zaangažoval svého bratra Jaroslava, brněnského stavebního inženýra. Ten všechno poměřil a do dvou měsíců měl nakresleny plány přístavby. Jeho základní myšlenka byla: získat v přízemí místo pro toalety a koupelnu v bytě, k tomu pak zprava vedený ochoz a přístup ke schodišti ze zadní strany, jímž by odpadlo procházení územím farářova soukromí. Pod ochozem vzniklý prostor využil autor k zakreslení garáže. Plánovaná akce se samozřejmě promítala do finančních nákladů, jež byly poměrně přísně kontrolovány a schvalovány církevními sekretariáty. Aby záležitost pokročila, rozjel jsem se sám do Ostravy ke krajskému církevnímu tajemníkovi Machovi. Dělnický kádr mě přijal zhurta: „Vy ignorujete budovatelské plány našich měst i vesnic! Tam je především potřebí náš cement, naše vápno i úzkoprofilový sortiment našeho stavebnictví. Vy vidíte jen ty své kostely a modlitebny!“ Pak se ale najednou chytil jednoho detailu: „Tady máte zakreslenou garáž. Jakže? Vy máte auto?“ Odpověděl jsem patrně hodně netakticky a nevhodně: „Pane krajský církevní tajemníku, už na něj ze svého platu 590 korun měsíčně šetřím.“ Ta poznámka pana krajského rozzuřila tak, že už neřekl ani slovo a ukázal na dveře. Nějaký týden jsme ve staršovstvu byli bezradní, ale pak se zastavil člen našeho sboru stavitel Miroslav Zelík. Prohlédl si bratrův nákres a jako muž znalý poměrů na novojičínském okrese přišel s radou: „Bratře vikáři, pojmeme to tak, že na našem okresním stavebním odboru ohlásíme středně velkou údržbu padesát let staré budovy. Já vám to trochu překreslím. A s okresními orgány se už domluvím a sám se ujmu stavebního dozoru. Do měsíce jsme měli na stole novou verzi přístavby.

Rukou přiložených k dílu bylo mnoho
Ježto se stavební podniky rozpakovaly převzít podle nich titěrnou a k tomu církevní zakázku, dali jsme se do díla sami. Zíral jsem, kolik řemesel ovládali naši bratři (na Kopřivnicku takřka rození automechanici), kteří si vlastní domečky stavěli většinou sami. Nezapomenutelný kurátor Jaromír Petráš organizoval postup prací, presbyter a ve funkci kurátora pokračovatel Adolf Jašek věnoval stavební kámen, další presbyter Josef Vašek jako zkušený stavebník mohl přispět nejednou věcnou a technickou připomínkou. Báječní tři sourozenci Hyklovi od Libotína nechyběli při žádné ohlášené brigádě. Jaksi sama od sebe se podala další idea: Vždyť vlastně střecha tohoto druhého přístavku může být pojata jako balkon (s přístupem z přízemí – jen tam prorazit dveře) s jedinečným výhledem na typické štramberské panorama s proslulou věží Trúbou a na střed města! Navrženo a realizováno. Zbývalo ještě dát celému objektu novou fasádu. I to se do památného příchodu pražského jara 1968 stihlo.

sborový dům ve Štramberku dnes

sborový dům ve Štramberku dnes

A ještě další změna
Duchovenský mladík (posléze v hodnosti faráře) si po dvanácti letech uvědomil, že je čas na změnu. (Ne, nebyla to pouť za lepším, spíše skok do neznáma a do velké celospolečenské nejistoty, neboť kdo měl byť i jen matnou představu, jak se budou věci u nás vyvíjet po vstupu vojsk Varšavské smlouvy?). Snad právě krátkodobé administrování faráře Jana Zátorského z Nového Jičína poskytlo šanci dalšímu tvůrčímu (teď už snad poslednímu) nápadu: Proč vlastně neumístit nejfrekventovanější části sborového domu do přízemí a byt kazatele nepřesunout do prvního patra? Vznikne tak docela slušná jednotka jedna plus čtyři, kde budou mít duchovenský správce a jeho rodina klid od sborového hemžení a naopak staří lidé se nebudou vláčet do modlitebny do schodů.

Farář Zátorský byl zkušený valašský stavebník, který ve Štramberku odevzdal mnoho hodin obyčejné zednické i manažerské práce. Jejím výsledkem je tedy nynější podoba interiéru.

Navštívíte-li náš milý „moravský Betlém“, neopomeňte zazvonit na Záuličí číslo 473 a prohlédněte si konečný výsledek mnoha přemýšlivých lidí. Budete mile překvapeni.

Kaleb

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.