Rozhovor s Barborou Veselou, autorkou mnoha zdařilých realizací církevních interiérů

DSC_1634(ČB 6/2018) Barbora Veselá je v naší církvi od seniorátu Západočeského až po Moravskoslezský jako výtvarník opravdu dost známa, v našich sborech si po výtvarné stránce poradila už s lecčíms. Vystudovala SOŠV – Střední odbornou školu výtvarnou Václava Hollara. S manželem Jiřím, architektem, kterého také leckdo dobře znal, například jako tvůrce našeho herlíkovického kostela, mají dvě dcery a dva syny. Jiří v roce 2006 zemřel. A Barbora od roku 2007 žije v Přistoupimi u Českého Brodu.

Poslechněte si článek:

Jaký obor jsi na té střední škole dělala?
Studium se tam podle oborů nedělilo, dělalo se všechno. Prošli jsme všemi obory, ne sice do hloubky, ale všechno jsme vyzkoušeli. Malovali jsme, kreslili, modelovali, byla tam typografie, grafické techniky, sádrování, knihařství – řezání, lepení papíru – zrovna to mě myslím taky poznamenalo, s papírem dodnes dělám, mám to ráda. Byla to chmurná sedmdesátá léta, to jsem tenkrát dobře vnímala, ale v té škole jsem byla moc ráda.

kostel ve Valašském Meziříčí

kostel ve Valašském Meziříčí

Chtěla jsi ve studiu pokračovat?
Chtěla jsem jít na Akademii, na sochařství, tvary, prostor, to mě láká odjakživa. Vlastně ty interiéry, kterým se dnes hlavně věnuji, to je taky řešení prostoru, a ráda dělám reliéfy, je to pořád totéž. Prostor. Ale dostat se na Akademii tenkrát snadné nebylo, a ani dnes není. To štěstí jsme neměla a pak přišly děti, tak z toho sešlo.

Odkud vlastně pocházíš? K evangelíkům patříš odmala?
Já jsem se narodila už v Praze, ale rodiče jsou oba odjinud. Bydleli jsme v Karlíně, chodili jsme ke Klimentu, jenomže tam nebyla nedělní škola, tak jsme se přemístili k Salvátoru. Táta byl katolík, máma evangelička po svém tatínkovi. Tátovi ale na katolících taky leccos vadilo – hierarchie, poslušnost… Takže byl spíš rád, že to evangelictví převážilo, v rodině to kvůli tomu nikdy nijak neskřípalo. A já dnes chodím do sboru v Českém Brodě, od Přistoupimi je to asi dva kilometry.

Jaké je žít na vesnici?
V Přistoupimi se mi moc líbí, mě to východním směrem od Prahy vždycky táhlo. Na první pohled nudná placatá krajina, občas ale překvapí hluboké rokle, a na každém vršku hradiště, kostelíky s románskými prvky. Stará krajina, turisticky není atraktivní. Chalupáře to tam netáhne, vesnice celkem zůstávají ve svých hranicích. Nad mou zahradou je židovský hřbitov a synagoga, i když v ní sídlí místní úřad. I to hradiště tam máme.

Co jsi tedy dělala po škole?
Šla jsem do štukatérské dílny v Pražské stavební obnově. Nechodila jsme tam ráda, musela jsem vstávat a byl do strašně socialistický podnik. Ale práce mě bavila, naučila jsem se dělat sádrové formy a sádrové odlitky, později se mi to hodilo. A pak jsem začala mít děti, čtyři dost těsně po sobě, byla jsem dlouho doma. Pracovat výdělečně jsem začala až po revoluci.

Co se pro tebe po 89. roce změnilo?
Všechno. Předtím jsem mohla jít tak akorát sedět někde v kanceláři, středoškoláky nebrali do Svazu výtvarných umělců, a bez toho členství bych samostatně pracovat nemohla. Ani barvy, štětce, lepší papír jsem si nemohla koupit. Bez legitimace toho svazu nešlo prostě nic. Řešila jsem to tak, že jsem si brala Jirkovu legitimaci, ten ji jako akademický architekt, „umprumák“, měl, ale strašně jsem se bála, aby mě neprokoukli. I když ti prodavači byli asi normální…

Vzpomínáš, cos po té revoluci dělala jako první?
Vlastně ještě za komunistů jsem spolu s Jirkou pracovala v Herlíkovicích. Tam jsem zúročila to svoje štukatérství, když jsem dělala bočnice ke kostelním lavicím. A úplně těsně před revolucí jsem po té výtvarné stránce pomáhala Jirkovi v kostele ve Valašském Meziříčí. Slavnostní otevření bylo 28. října 1989, v Praze byla ten den demonstrace.

Chodov u Karlových Varů

Chodov u Karlových Varů

Je něco v tom výčtu, co máš speciálně v paměti, co tě zasáhlo víc než jiné věci?
Ani ne tolik nějaká konkrétní věc, těší mě hlavně, že se setkávám s lidmi. To k té práci v evangelických sborech patří zcela přirozeně. Když musím na faře setrvat víc dnů, s farářskou rodinou nebo s někým ze sboru se víc poznáme; to bývá moc hezké. Třeba ráda vzpomínám na Chodov u Karlových Varů. Bydlela jsem u staré paní, ona byla navrátilec z Polska, Slezačka, jak tam těmhle lidem říkají. Každý večer mi vyprávěla; když je hnali pryč, byly jí čtyři roky. Hodně si toho pamatovala a uměla vyprávět. Před každým jídlem se modlila, ale opravdu ze srdce, moc se bála o náš současný svět.

Co jsi v Chodově dělala?
Je tam luterský kostel, býval hezký, secesní, ale hodně zašlý. Pustá a prostorná apsida. Udělala jsem v ní široký, plošný kříž od podlahy až ke stropu. Ve vrstvách jdou postavy, jedni odcházejí, mizí, a odjinud zase přicházejí další. Snad to k tomu místu patří. Chodov je dost zoufalé město, fabrika, paneláky, evangelíků málo…

hospic Citadela

hospic Citadela

A něco dalšího, co bys ráda zmínila?
Hospic ve Valašském Meziříčí. Zrovna jsem se odtamtud vrátila. Mají tam takové otevřené místnosti pro setkávání, pro rozhovory, pro pacienty i pro návštěvy. Vymýšlela jsme tam zákoutí, aby ti, co se tam sejdou, se necítili být tak na ráně. Tak jsem tam na zeď namalovala spoustu obrázků, které mají připomínat různé okamžiky ze života. Vzpomínky. Musím říct, že v hospici je úžasná atmosféra. Personál se usmívá na pacienty i na návštěvy, občas si někdo zanotuje…

Děláš taky něco, co s naší církví nesouvisí?
Zrovna teď nedávno. V Přistoupimi je hned vedle té synagogy řada starých baráčků. Říkala jsem si, že tam určitě dnes nejsou už ti původní obyvatelé. O nich tam nikdo nic neví, nikdo o nich nemluví, a mně to vadilo. Kde jsou? Co se s nimi stalo? Proč tam není nějaká cedule, nějaká pamětní deska? Já bych to uměla vyrobit, ale kdo to zaplatí, kdo to celé zorganizuje? Na radnici nebyli proti, ale pomoct prý nemůžou. Ale pak se stala taková hezká náhoda – do Přistoupimi se nastěhovala mladá evangelička Alžběta, a tak jsme s ní a ještě s jednou místní kamarádkou, tři „naplaveniny“, založily spolek; spolek totiž může sehnat peníze. V místním kostele jsme uspořádaly i benefiční koncert a povedlo se to. Odhalení té desky byla dokonce malá slavnost.

Jak ses ale dopátrala, kdo tam bydlel?
Hodně jsem zjistila v muzeu v Kolíně. Existuje seznam těch, kdo odešli do Terezína, je velmi přesně zdokumentováno, kdy, kdo a kterým transportem jel. Na té desce je 15 jmen, jsou to ti, kteří se nevrátili. Napsala jsme na tu desku i jejich věk v době, kdy odcházeli. Připadalo mi úžasné, jak se díky tomu jednomu číslu, tomu věku, z těch jmen pro mě stávali konkrétní lidé. Říkala jsme si – tak tohle byla asi maminka, tohle dcera, tohle snad tchyně… Myslela jsem na to, když jsem modelovala ta písmena, ta jejich jména. Dotýkala jsem se jich. Bylo to skoro něco mystického; krásná práce. A v Přistoupimi žije paní, jejíž maminka odešla do Terezína s rodiči, když jí bylo 22 měsíců. Ti se dokonce všichni vrátili.

Tys před pár lety putovala do Kostnice. Kdy to bylo?
Před třemi lety, v létě v roce 15, když bylo to velké Husovo výročí. Šli jsme tam pěšky z hradu Krakovec, cesta trvala asi čtyři týdny, pořádal to takový nadšenec a dobrodruh od nás z českobrodského kostela. Jel s námi žebřiňák s koněm, takže jsme nic nenesli. S tím žebřiňákem jel úžasný kočí, se vším si poradil a navíc měl výborného koně, byla to pětadvacetiletá kobylka a kočího nádherně poslouchala, byli dokonale sehraní.

Co teď? Máš nějakou práci rozdělanou?
Pomáhám se sborovými prostory ve sboru v Prostějově. A něco se chystá v Olomouci.

Co znamená „dělat sborové prostory“? Co si mám pod tím představit?
To přece my evangelíci známe. Místnosti hodně zašlé, zakramařené různými skříňkami, poličkami, odloženými věcmi. A já dostanu za úkol vymyslet, co s tím, aby to sloužilo. Jde o to, aby to tam bylo hezké, a přitom smysluplné, sloužilo to účelu. Kout pro mládež, pro děti, pro staříky – aby se tam cítili dobře. S tím souvisí barevnost, nábytek, jde i o osvětlení… Samozřejmě se nemusí dělat všechno, vyberou si jen něco nebo nemají třeba zrovna dost peněz, tak se domluvíme, co je akutní, a co se odloží.

modlitebna ve Stříteži nad Bečvou

modlitebna ve Stříteži nad Bečvou

Nejsi tedy jako dnešní architekti, kterým se k jejich návrhu nedá nic namítat – je to jejich „dílo“ – buď všechno, nebo nic.
To určitě ne. Já nejsem architekt, to všude říkám, a jako ke svému dílu k tomu nepřistupuju. Připadám si spíš jako paní z domácnosti, která má určitou představu, která ví, jak domácnost funguje; a když jsem k tomu evangelík, tak taky vím, jak funguje sbor. A navíc nedělám žádné výstřelky, vlastně se nestává, že to, co navrhuju, by se těm lidem nějak hodně nelíbilo. Jsou to normální věci.

Opravili jste starý dům. To dnes není zrovna na vzestupu, staví se hlavně všechno nové. A řekla bych, že většinou bez vkusu. Proč je jasná většina toho nového u nás tak nehezká? Co si o tom myslíš?
Je mi líto těch starých, docela obyčejně půvabných stavení. Dům byl postaven rukama a teď, pokud se rovnou nezboří, obalí se izolací, perlinkou, lepidlem, všechno je pak pěkně pravoúhlé, duch se ztratí. Stará zeď se neopraví, ale zboří, nahradí se nějakými prefabrikáty, kolem se dá zámková dlažba, vysadí se tam tůje… A všechno vyasfaltovat, aby se tam pohodlně dostalo auto. Je to smutné; vesnice ztrácejí svou paměť a jedinečnost.

DSC_1633Měly bychom skončit nějak veseleji. Práce se ti daří, děláš hezké a vkusné věci a je o tebe pořád zájem, v naší církvi máš věhlas. Existuje dost kostelů nebo modliteben, kde je tvůj rukopis. Určitě máš nadání. Máte nějaké výtvarné geny v rodině?
Má sestra Lucie vystudovala výtvarnou školu na Žižkově náměstí, takzvanou „Žižkárnu“, dělala hračky, je velice zručná. Maminka hezky kreslila a její dědeček taky. Máma nám teď, už ve stáří, začala ukazovat svoje dávné poklady a taky právě to, co má od toho dědečka. On ji měl moc rád a krásným až kaligrafickým písmem jí psal dopisy a k tomu maloval takové sladké, ale krásné obrázky. A já sama jsem kreslila pořád, úplně od malička. Mně bylo vždycky jasné, že tohle chci dělat; nic jiného. Že se to časem vyvinulo v práci pro evangelíky, tím jsem sama překvapena.

Jana Plíšková

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.