Poslední slovo: Sloužím, tedy jsem

Bezdomovec(ČB 7-8/2018) Církev stojí na čtyřech nohách: dobré zprávě a svědectví o ní, společném setkávání a slavení bohoslužeb a svátostí, zodpovědnosti za společenství a službě. Každý, kdo se k církvi opravdově hlásí, stojí na těchto čtyřech nohách zrovna tak.

Já teď o jedné té noze přemýšlím – přemýšlím o službě. O poslání sloužit. O tom, co to znamená být diakon nebo konat diakonát (který slaví v ČCE v letošním roce dvacáté výročí). Je tahle služba instituce, je to stav, nebo je to děj? Kdy se člověk stává tím, kdo slouží (diákonem)? Přemýšlím a zjišťuji, že odpovědí je příběh. Příběh vlastního podílu na této službě.

Poslechněte si článek:

*****

Je mrazivé zimní ráno. Ještě tma. Poslední tramvaj, kterou jsem ještě mohl bezpečně stihnout vlak odjíždějící do Prahy z brněnského hlavního nádraží, mi ujela. U té další už to není jisté. Vbíhám do nádražní haly a zjišťuji, že je pozdě. Vlak právě odjíždí. Další pojede za hodinu.

„Nemáte drobák?“ Otáčím se a vidím staršího muže s mastnými vlasy, oblečeného do neskutečně ušmudlané bundy. Nevoní.

„Nemám!“ Přece nemůžu dávat drobné každému bezdomovci. Za to, že jsou na ulici, si beztak můžou většinou sami. Pracovat nechtějí. Je to jejich volba, jejich životní styl. Proč bych jim na něj měl přispívat. A vůbec, přece nemůžu nést odpovědnost za všechnu bídu světa.

Kde asi dnes spal? V noci byla pěkná zima… Zahřál se někde? Snídal? Jasně, že si za to může sám, ale… „Pane, počkejte, tady máte 50 korun a kupte si něco k snídani.“ Překvapeně přijímá peníze. S plachým úsměvem děkuje. Dáváme se do řeči. Na ulici je od té doby, co ho opustila manželka. Prostě to nějak nezvládl, udělal pár špatných rozhodnutí a teď je tady. Na ulici, na cestě.

Myslím na jiného poutníka, který byl často na cestě. Na toho, kdo před dvěma tisíci let putoval mezi Galileou, Samařskem a Jeruzalémem. Bytostně cítím jeho přítomnost. Cítím, že je přítomen v úsměvu toho muže. Odcházím na vlak. Na cestu. O hodinu opožděn. O prožitou přítomnost Boží obohacen. Svítá.

Štěpán Brodský, Jan Soběslavský
kresba Petra Fischerová

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.