Sté výročí a Čeněk Dušek

1Čeněk Dušek(ČB 7-8/2018) K osobnostem, které se na vzniku Českobratrské církve evangelické před sto lety významně podepsali, rozhodně patří i Čeněk Dušek, ač se toho konkrétního data už nedožil. O spojení evangelických církví ale usiloval po celý život. Čeněk Dušek byl významný kazatel, publicista a také ovšem vynikající pedagog. Na reálné kolínské gymnázium, kde učil, posílali prý své děti evangeličtí rodiče nejen z celých východních Čech, ale i z Českomoravské vysočiny a dokonce i z Moravy – jen aby se děti staly Duškovými žáky.
Abychom tedy jeho působení čtenářům přiblížili, vybrali jsme něco z jeho života, z jeho slov i část jeho kázání.

Poslechněte si článek:

Z Duškova života
Čeněk Dušek se narodil 5. října 1843 rolníku Josefu Duškovi a jeho manželce Kateřině jako páté dítě ze sedmi. Josef Dušek byl největší sedlák v Semtěši (čp. 17) a patřil k reformovaným evangelíkům, reformovaný sbor tam byl ustaven už v roce 1782. Chlapci bylo při křtu dáno jméno Vincenc, v dospělosti pak užíval českou formu jména – Čeněk.

kostel s farou v Semtěši

kostel s farou v Semtěši

Po maturitě na evangelickém lyceu v Prešpurku (Bratislava) v roce 1863 vstoupil na evangelickou bohosloveckou fakultu ve Vídni, jedinou pro celé rakouské mocnářství. Studoval také jeden semestr v Erlangenu a dva roky na fakultě Skotské presbyterní církve v Edinburgu. Svá studia završil semestrem studia v Basileji.

Po císařském patentu (1861) snahy o vytvoření spojené evangelické církve na území rakouské říše sílily. Scházeli se představitelé obou tolerančních církví, utužovaly se vztahy s nekatolickými církvemi v sousedních zemích, navazovaly se bližší vztahy s presbyterními církvemi anglosaského světa (Skotsko, USA). Čeněk Dušek, který byl dobře vybaven i jazykově, se všech těchto aktivit s velkou energií účastnil.

Když byl v roce 1867 založen reformovaný sbor v Kolíně, farářem byl ustanoven v roce 1868 právě Čeněk Dušek. V krátké době se sbor rozhodl postavit si z vlastních finančních zdrojů kostel a slavnostní otevření se konalo v roce 1871. Čeněk Dušek se oženil s Bedřiškou Kulichovou, zámožnou dcerou ze mlýna; harmonické manželství však zůstalo bezdětné – o to víc se Dušek zajímal o evangelickou mládež. Učil v Kolíně na reálné škole i na reálném gymnáziu náboženství a anglický jazyk. Na kolínském gymnáziu vystudovala koncem 19. století celá řada významných evangelíků (Antonín Boháč, Ferdinand Hrejsa, Adolf Lukl, Vilém Mathesius, Josef Souček).

Čeněk Dušek měl veliké pochopení pro tradici české reformace, zvláště pak pro tradici Jednoty bratrské. Proto patřil ke skupině církevních pracovníků, kteří vážně uvažovali o spojení tolerančních církví. Se svými přáteli L. B. Kašparem, B. Fleischerem a seniorem J. E. Szalatnayem se velmi energicky pustil do příprav. Považoval za velmi důležité připravit pro spojenou církev pravidla – zásady. Na II. konventu čáslavském (1873) referoval o zásadách presbyterně-synodního zřízení a na IV. zasedání čáslavského konventu (1880) byl návrh zásad presbyterně-synodního zřízení, přednesený právě Duškem, přijat a bezodkladně předložen sborovým staršovstvům.

Čeněk Dušek přednášel a psal články a polemiky do církevních časopisů. Osvědčil se jako schopný žurnalista a v letech 1873–76 redigoval čtrnáctideník Hlasy ze Siona. V roce 1903 byl v Pardubicích založen spolek českých evangelických duchovních, při Husových oslavách téhož roku byl položen základní kámen Husova pomníku na Staroměstském náměstí a při všech těchto událostech Dušek promlouval. Byl znamenitý řečník i fundovaný kazatel, z jeho iniciativy vzniklo posléze společné evangelické ústředí – Kostnická jednota, ustavené v únoru 1905, jejímž prvním předsedou byl zvolen právě on. Od roku 1894 byl také náměstek superitendenta a po smrti J. E. Szalatnaye (1910) byl jednomyslně zvolen superitendentem evangelické reformované církve.

Velké úsilí bylo vynaloženo k přípravám 500. výročí Husovy smrti i ke sjednocení tolerančních církví v Českých zemích. První světová válka však do těchto příprav neblaze vstoupila. Vše podléhalo přísné cenzuře, časopisy Kostnické jiskry i Hlasy ze Siona byly zastaveny. Oslavy Husovy byly přísně drženy na církevní půdě: dopoledne bohoslužby v kostele u Salvátora, večer u Klimenta.

Přípravy ke sjednocení církve i během válečných let pokračovaly, Čeněk Dušek však byl v té době již vážně nemocen. Jako celoživotní silný kuřák trpěl krční tuberkulózou a 23. listopadu 1918, krátce po vyhlášení svobodné Československé republiky, této nemoci podlehl. Shromáždění zástupců všech evangelických farností Čech a Moravy na Generálním sněmu 18. – 19. prosince 1918, kdy byla spojená Českobratrská církev evangelická vyhlášena, se již nedožil.
Čeněk Dušek byl všestranně nadaný muž a opravdový vlastenec. V dlouholetém zápase českých evangelíků o vytvoření církve na základech české i světové reformace patřil k osobnostem, na něž se nesmí zapomenout.

Podle publikace Antonína Frinty: Čeněk Dušek, osobnost a výběr z jeho prací. Vydala Kostnická Jednota 1933 (redakčně kráceno).

Čeněk Dušek řečník

Z proslovu na 1. sjezdu českých evangelíků (Praha, 28. září 1903)
…Náš sjezd nesmí vyznít nahlucho. Zastupujeme téměř všechny naše sbory a všechny naše církve v Čechách a na Moravě, svedl nás společný zájem, nalezli jsme cestu srdce k srdci. Tak, jak tu tolik důvěrně sedíme, muselo by na nás něco velikého přijít, aby nás roztrhlo. 2kazatelSpojme tudíž i ruce k dílu; sepněme se ve svazek a staňme se hned všichni zde jeho členy. Navrhuji i jméno: nazveme jej „Jednotou Kostnickou“, neboť u té hranice kostnické je všechen náš počátek. Nechať tato jednota je střediskem v národě českém všech, kdo milují pravdu! Plameny kostnické hranice nechať zahřívají v pravdě každé srdce a svítí na cestu k vítězství Pravdy!

Z přednášky na schůzi akademického spolku Jeroným (Praha 1904):
…Vyskytují se názory, že křesťanství je zastaralá věc, že se podle toho žíti nedá a náš duch že jest tím sevřen jako těsnou kazajkou, jako motýl ve své pokožce. Jedná se o to, aby se prolomil do věčného éteru; musí se začít znovu, duch má míti jiné zásady životní. Dogmata jsou protivná, všecky církve jsou podezřelé – žádnému nevěřit! To, co nazýváme pravdou, jsou věci chimérické; pravda je jen to, co nám fysiologie spočte, že to jinak nemůže býti. To je směr vědecký. My necháme vědu vědou, ale řeknu: Já tento směr nepovažuji za nebezpečný, naopak, je v něm výborný pomocník. Oni sice popírají, že náboženství je dar. Stránka lidského ducha není intelektuální, nýbrž ethická; je-li náboženství, jest výtvorem ducha; to šlo z toho, co Písmo nazývá „obraz Boží“. Kdo chce ethicky jíti kupředu, musí stále a stále se přibližovat spravedlnosti, čistotě, lásce, vnitřnímu obrození a to jest cesta dobrá. „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ Nemrav – to je překážka náboženství: nevěra má kořeny v nemravu. Kdo je ve svědomí čist, započne boj se svou nespravedlností, se svou nepravdou, nemůže jinak, jestliže v pravdě pracuje, než otvírat oči. Mrav, horlivost – to je cesta ke Kristu. Tou cestou šli někteří reformátoři a šli cestou správnou. Ten je nepřítel pravdy, kdo je v srdci nečistý. My se tohoto vědeckého světa báti nemusíme, naopak je v něm přispění, abychom skrze jeho práci světla nabývali; my můžeme mu býti povděčni.

Čeněk Dušek kazatel

„Vždycky se radujte“ (1Te 5,16)
Máme si, nejmilejší v Kristu, předkládati otázku, co jest náboženství, co z něho máme a k čemu nám slouží.
Odpověď je kolikerá. Má se za to, že slouží ku vzdělání, vážnosti a dobrým obyčejům na rozdíl od světa bujného. Jiná odpověď je, že jest to služba Bohu a poznávání našeho cíle, odlučování od zlých. To vše jest dobré, ale náboženství jest ještě něco více. Od samého Pána Krista slýcháme často slova radosti: Radujte se, veselte se. Někteří dávají náboženství podobu jinou: u nich je náboženství břemenem a uzdou. Zisk náboženství má však býti radost; ono nemá děsit, nýbrž naplňovat srdce radostí. Apoštol Páně měl k tomu mnoho důvodů a věděl, proč tak činí. Proč má být radost v srdci našem?

dobová fotografie kostela v Kolíně

dobová fotografie kostela v Kolíně

Nejen smíření, ale i přátelství Boží nás potěšuje. Kristus praví, že jsme jeho přáteli a že za náš život stojí. Ten přítel je věrný a moudrý nade vše. V tomto světě uprostřed zlého, při nespolehlivosti a zklamání chceme míti přítele, jenž je moudrý a laskavý. Když poradíme se s ním, rozptylují se obavy, a čeho jsme se báli, je před námi jasné a snadné. Apoštol Páně vždy nalézal toho přítele svého. Co on zkusil, chce, abychom i my okusili. Potírán a svírán, avšak nikdy nepadl, nebyl docela setřen a zahlazen. Když všecko by se rozplynulo, on ví, že v Pánu vše dobře skončí.

Jiný důvod je, že všecky věci jsou v rukou Páně. My chvátáme všichni kupředu a žijeme více v budoucnosti. My do té budoucnosti nevidíme, ale jako křesťané máme velikou naději. Poroučíme se do budoucnosti vědouce, že Otec nebeský bdí. Jiní bez této naděje při každém navštívení padají. Křesťan dovede to snášeti, věda, že i zlé navštívení vede k dobrému, že ke koruně a k oslavě cesta vede pod křížem Kristovým. Proto v té únavě ta radost posiluje. Byť se nám zdála přítomnost temnou, přece se radujeme. Naděje věčnosti nás živí, neboť budoucnost naše je veliká a slavná. Pro věci nebeské neměli bychom snášeti ve světě chvilku trpkého života? Jací bychom to byli služebníci zlí! Na ty věci smutné máme zapomínati, majíce příklad na apoštolovi, kterak hledí k té koruně neuvadlé, že ji obdrží od zpytatele své práce. Ani naše práce není daremná v Pánu. Náboženství křesťanské tedy neleká a neděsí; ono chce obveseliti a nemocné uzdraviti. Amen.

z kázání 26. května 1895 (kráceno)

Podle mateiálů shromážděných Lydií Roskovcovou upravila Jana Plíšková

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.