Diakonika – komunitní krizová a pastorační práce

diakonika(ČB 7-8/2018) Až budeš něco potřebovat, pomůžem ti,“ křičeli za ním mravenci. Vy mně toho asi pomůžete, ubožátka, pomyslil si Janek. (Božena Němcová: Velká kniha pohádek, s. 164. Praha: Albatros, 1988.)

Praktický teologický obor Diakonika se na Univerzitě Karlově – Evangelické teologické fakultě studuje deset let. Vznikl jako Křesťanská humanitární a pastorační práce v situaci, kdy severské protestantské fakulty zamýšlely společné studium s Prahou a česká Diakonie ČCE zvažovala, jak pro vzdělávání humanitárních pracovníků využít zkušenosti z povodní.

Poslechněte si článek:

My ale věděli, že humanitární práci učit nechceme. To „my“ zde znamená lidi z Psychosociálního intervenčního týmu, kteří tehdy vytvářeli nový obor Psychosociální krizová pomoc a spolupráce. Nad prospěšností humanitární pomoci se vznášely otazníky. A v Olomouci ji – s využitím velkoryse vybudovaného systému zahraničních praxí – učili daleko lépe.

Diakonika se stala Křesťanskou krizovou a pastorační prací. Profil absolventa jsme v diskusích na fakultě zpřesňovali dále. Uvědomovali jsme si, že jedinečný přínos Diakoniky spočívá spíše v důrazu na společenství než na krizi, která se v současnosti učí i na základních školách.

Formujeme komunitního pastoračního pracovníka, člověka „způsobilého vytvářet a pastoračně doprovázet společenství v (nepříznivých) změnách“. Do nové akreditace příští rok Diakonika vstoupí již jako Komunitní krizová a pastorační práce.

Pojetí komunitní pastorace je nové. Studenti Diakoniky často říkají, že dva roky tohoto navazujícího magisterského studia pro ně znamenaly zásadní změnu myšlení.

Nabízím několik příkladů, co pro nás znamená „myslet diakonicky“.

Za koho a jak se modlíme?

Farář vybídl, abychom solidarizovali s desetinou populace, která uvízla v dluhové pasti. A pak se v přímluvné modlitbě modlil za chudé.

Desetina populace? Co to znamená? Pokud je nás ve sboru třicet, mohli by – mechanicky spočítáno – tři z nás poučit zbývající o své zkušenosti s dluhovou pastí. A kdo jsou ti „chudí“? Koho si mám v modlitbě představit? Žebráky v ulicích Prahy, o jejichž životě nic nevím? Africké děti, které mám spojeny se složenkami od Lékařů bez hranic? Nebo moji kamarádku pobírající minimální důchod, z něhož – pro mě nepochopitelně – dokáže ušetřit?

Student Diakoniky by měl rozpoznávat vyprázdněnost našich slov a zvyklostí. Měl by být schopen klást faráři otázky z oblasti sebeřízení a řízení a na základě farářových odpovědí promýšlet postup modliteb. Představme si, jak by mohl takový rozhovor probíhat:

Faráři, jaká je tvoje vize dobrého světa – Božího království na zemi?
Teologicky vzato, studente, svět dobrý není. Síly zla zápasí se silami dobra. A když vítězí dobro, lidé jsou k sobě vnímaví a navzájem si pomáhají. K tomu bych chtěl přispět.
Faráři, díky. Já v té teologii občas plavu. Ptám se dál: Jaké je tvoje poslání?
Mám kázat evangelium, dobrou zprávu o Božím vítězství v bezmoci.
Student by nahlas uvažoval: A proč se máme modlit za chudé, proč ne třeba za obézní? Celosvětově chudoba ztloustla. Být chorobně tlustý znamená brzy onemocnět a zemřít. To je přece dobrý důvod k modlitbě. A co negramotní? U nás jich přibývá. Obezita a negramotnost ohrožují vlastní důstojnost neméně než chudoba, a hůř se přitom skrývají.
Farář by možná namítl: To by ale přece ty lidi vydělovalo, označovalo by je to. Zní to navíc společensky nepřijatelně. A znám i tlusté lidi docela spokojené.
No právě. A to je s chudými asi podobné. Faráři, řekni si, jak ke své vizi a poslání můžeš přispět v bohoslužbě. Když si mají lidi pomáhat NAVZÁJEM, přemýšlej, jak udělat, aby chudí mohli pomáhat. A oni nejspíš už dávno pomáhají i bez nás, tak se jich na to můžeš zeptat – třeba za koho by se pomodlili oni. Možná pak budeme mít v programu bohoslužby víc svědectví než kázání a víc modliteb děkovných než přímluvných, ale třeba pak skutečně přispějeme ke světu, o který ti jde.

pit

Komu a jak pomáháme?

Farář shání psychiatra, potřebuje poradit. Do sboru chodí podivní jedinci, pravděpodobně s psychiatrickou diagnózou. Církev takové lidi přitahuje, to je jasné, ale co má farář dělat, když jejich přítomnost rozděluje sbor?

Student Diakoniky by měl rozpoznávat myšlenkové stereotypy a předsudky. Asi by potlačil otázku, co přitáhlo k církvi faráře, a vrátil by se k vidění světa, v němž jsou lidé k sobě vnímaví a navzájem si pomáhají.

Faráři, když se o někom budeš radit bez něho, vylučuješ ho. K čemu radu psychiatra potřebuješ?
Abych věděl, co můžu čekat. Co se spojuje s tou diagnózou. K tomu mi ty, studente, nepomůžeš.
To máš pravdu, faráři. Já bych se taky musel zeptat – ale ptal bych se přímo lidí, o které jde. Navíc ze školy vím, že zaměřovat se na jedince a jeho patologii už trochu vyšlo z módy. Zkus to vzít i jako věc celého sboru.
Tobě se to řekne, studente. Jenže si představ situaci, kdy na jedné straně víš, že ten člověk je nemocný, a na druhé straně na tebe tlačí členové sboru, že kvůli němu přestanou chodit do kostela nebo že už jsou unaveni z toho, jak se mu marně pokoušejí pomoct. Měl bych chránit je a nakonec i sebe.
Uznávám, faráři, že z pohledu tvé zodpovědnosti to není lehká situace. Spíš je dost těžká. Ale co kdybys zodpovědnost vrátil těm, kterým patří, a pečoval víc o sbor než o jednotlivce. Sborové spolužití přece vytvářejí všichni, kdo se jej účastní. Doporučuju: svolej schůzku o pravidlech spolužití ve sboru, pozvi na ni všechny. Já můžu průběh setkání vést tak, abych tobě a sboru usnadnil dosažení společně stanoveného cíle. To se ve škole učíme.
Studente, ještě nevím. Už minule jsi říkal, ať si připomenu svoji vizi. Že když jsou lidi k sobě navzájem vnímaví, znamená to, že vnímavý vůči druhým může být i člověk třeba s psychiatrickou diagnózou. Že ho z té vize nemám vylučovat. Ale fakt nevím.
Ano, faráři, mám teď na mysli poučku, že pomáhání pomáhá hlavně pomáhajícím. Takže by prostě bylo divné, kdyby výsadu pomáhat měli jen někteří. Můžeme udělat Večer diagnóz. Pomůžou nám s tím lidi, kteří dělají besedy nazvané Blázním, no a co? Mají za sebou třeba několik hospitalizací a daří se jim tu zkušenost přiblížit – klidně v dialogu s psychiatry. Všichni se můžeme něco naučit.

z konference Můj soused zabiják

S kým a proč spolupracujeme?

Členka sboru, rozvedená matka jediného dítěte, přestala chodit do kostela. Její syn se zabil na motorce. Je to půl roku. Sbor vypravil pohřeb, udělal sbírku, do pohřbu u ní každý den někdo byl. Teď už je to pro okolí dlouho a farář ví, že paní těžko snáší představu Pána Boha i pohledy lidí v kostele – kradmé či lhostejné.

Student Diakoniky by si měl všímat prostředí kolem sebe a lidí v něm.

Vypadáš ustaraně, faráři.
Zůstal jsem na to sám, studente. A ona mluví pořád stejně – že přece není možné, aby byl konec. A že nesnáší větu „Je třeba žít dál“. Tou to většinou končí, když se někomu svěří. Asi je to už na odborníka.
No, my se učíme, že hlavním odborníkem v tuhle chvíli je ona, faráři. A že bychom její zkušenost měli uznat. A taky ji společně odevzdat do prostoru bolesti, tajemství a naděje.
Co to znamená prakticky, studente?
Třeba – pro představu si budu trochu vymýšlet: Vím, že ten syn byl šachista. Jeho maminka teď může navrhnout soutěž v šachu pro hráče do dvaceti let, memoriál, který ve městě každoročně uctí památku jejího syna. Sbor nad memoriálem převezme záštitu. Společně vytvoříme obřad Šachovnice osudu. No jasně, studente. Uznání a rituály, to říkáš vždycky. Možná máš pravdu, ji trápí to okolní zapomnění. Promluvím s ní. S městem by to šlo propojit snadno. Ty máš kamaráda novináře, ve sboru máme grafika, ona zná kluky z toho klubu, kam syn chodil. Lidi to chytí, protože to dává smysl.
Faráři, díky. I za to, že jsi celou dobu s paní byl. Jinak bychom těžko něco mohli plánovat. Mohli bychom se teď prosím pomodlit?

Co je diakonika?
Dovolím si akademicky shrnout studium Komunitní krizové a pastorační práce: Studenti Diakoniky se učí vytvářet „nová my“ v kontextu dvojího přikázání lásky. Pomáhá jim k tomu osobní, profesní a společenská zodpovědnost, nazírání světa z perspektivy rozmanitosti, partnerství a odolnosti, propojování poznatků, oborů a lidí, kladení otázek a teologická a metodologická reflexe.

Bohumila Baštecká, Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.