Sociální práce diakona je profese a zároveň poslání

Vraj (1)(ČB 7-8/2018) Lubomír Vraj (*1968) pracuje už třiadvacet let v Domově pro seniory Pohoda Chvalkovice (sociální zařízení, jehož zřizovatelem je krajský úřad Olomouckého kraje), z toho třináct let jako vedoucí sociálního úseku. Je jeden z prvních absolventů brněnské Evangelické akademie – Vyšší odborné školy sociálně právní. V roce 1990 začínal na ústředí Diakonie, byl v představenstvu střediska Travná, je člen dozorčí rady Diakonie Rýmařov. V roce 1998 absolvoval bakalářské studium sociologie na olomoucké filozofické fakultě Univerzity Palackého.

Poslechněte si článek:

Jeho velkou láskou je téma reminiscence. Reminiscenci seniorů přednáší pro několik agentur a učí ji v rámci předmětu „diakonické hodnoty“ na Diakonické akademii. Aby jako vedoucí pracovník vyhověl liteře připravovaného zákona o sociálních pracovnících, začal nedávno studovat na olomoucké Cyrilometodějské teologické fakultě v navazujícím magisterském studiu obor charitní a sociální práce. Dvě desítky let praxe v pomáhajících profesích nyní tedy propojuje s teorií. Je ženatý a má tři děti.

Institut diakonátu existuje v naší církvi dvacet let. Kdo je vlastně diakon?
To já nevím! Ani diakoni mezi sebou nejsou schopni se sjednotit na nějaké univerzální definici. Diakonát zřídila církev a provozem pověřila Diakonii. Ale podle mě se k němu ani církev ani Diakonie nestaví aktivně.

Co si tedy myslíte vy? Co diakona charakterizuje?
Pracuji v sociální oblasti a pro mě je důležité vnímat tu práci křesťansky. A potřebuji se potkávat s lidmi, kteří to vidí stejně. Společně se povzbuzovat, povykládat si o pracovních věcech, čerpat z Písma. Zároveň je pro mě velice důležitý druhý rozměr diakonátu – požehnání. My jsme byli jakožto diakoni vysláni do služby synodem a provází nás požehnání církve. A to je hodně silná věc. Nestojím v té službě jenom sám za sebe.

Vraj (4)Co tedy podle vás diakonát je?
Vzdělávání, setkávání, požehnání. To jsou podle mě tři pilíře diakonátu. V minulosti se tématem diakonátu zabýval i synod, máme Řád diakonické práce, ale poslední dobou to téma nějak spí. Jedno staré přísloví indiánů z Dakoty praví: Když jezdec zjistí, že sedí na mrtvém koni, má z něho sesednout. Tak nevím, jestli to dnes neplatí pro nás.

Jak by se ta funkčnost měla povzbudit?
Tak, že církev bude cítit potřebu svoje pracovníky vzdělávat a tito pracovníci budou cítit potřebu se setkávat a budou toužit po požehnání. Zrovna včera jsem si četl z Bible pasáže o diakonu Filipovi. Jak pokřtil u potoka, přes který právě přejížděli, mouřenína. Dále se tam píše, že měl čtyři dcery, které prorokovaly. Takže on žil normálním životem, něčím se živil, a přitom působil jako diakon, dělal práci, ke které byl vyslán.

Kde by tedy bylo místo diakonů v církvi?
Podle mě diakony církev nutně potřebuje. A trochu mě překvapuje, že se tomuto tématu vyhýbá. Poslední dobou se hodně mluví a na synodech jedná o budoucnosti církve, o náplni farářské práce, o postavení výpomocných kazatelů a podobně. A počítá se s tím, že na malých nebo uprázdněných sborech budou sloužit laici. Zde by přece diakoni s teologickým vzděláním měli své místo. Je samozřejmě třeba myslet na univerzitně teologicky vzdělané kazatele, ale i na vzdělávání laiků a jejich vysílání do služby.

Mám dojem, že vzdělávání laiků probíhá v každém seniorátě. Po tříletém kurzu předstupují adepti ke zkouškám a jsou vysíláni jako výpomocní kazatelé do služby. To je něco jiného? Chybí tam snad ten sociální rozměr?
Mezi současnými diakony jsme toto téma rozebírali. Nedošli jsme k nějakému univerzálnímu nápadu na řešení, ale zaznělo i toto: bibličtí diakoni, jak je popsáno v knize Skutků, dostali pověření v momentě, kdy první kazatelé přestávali stíhat. Posílali je za sebe, když toho měli moc. Do jisté míry takto dnes působí ve sborech pastorační pracovníci. Dále máme sborové sestry (a bratry), pracovníky křesťanské služby, ordinované presbytery, výpomocné kazatele, nyní se mluví o kaplanech pro diakonická střediska… a všichni dělají podobné věci. Myslím, že by bylo užitečné vše sjednotit pod jednu hlavičku.

Takže diakon?
Na názvu tolik nezáleží, ale ano. V tom smyslu.

Navazuje vaše pojetí diakonátu na prvorepublikové pojetí, tak jak bylo ustaveno někdy v roce 1903 a zaniklo komunistickým zákazem činnosti diakonek v roce 1952?
Způsob služby diakonek coby řádových sester nemyslím. To je asi překonané. S několika diakonkami jsem se setkal například v domově pro seniory v Myslibořicích; byly to vzácné sestry, ale ta oběť, to že se nevdaly, aby sloužily, myslím ztratil smysl.

Kolik diakonů v naší církvi nyní slouží?
V současné době pět, z toho jedna žena. Bylo nás šest, ale jeden odešel do jiné církve. Jediný já pracuji v necírkevním sociálním zařízení. Ostatní jsou buďto zaměstnanci církve, například jako pastorační pracovníci, nebo pracují či pracovali v Diakonii.

Setkáváte se pravidelně?
Ano, to je velice povzbuzující. Jednou za rok míváme setkání. Poslední roky je pozvání rozšířeno na další zájemce – vedoucí diakonických středisek, pastorační pracovníky, zaměstnance Diakonie, prakticky jakékoli další zájemce. Naposledy nás bylo v Bystřici pod Hostýnem kolem dvaceti. To je přesně událost, kde získám energii, něco přijímám. Biblický program, ztišení, společný zpěv, sdílení. Ve službě a práci to pak vydávám.

Kdo tato setkání organizuje?
Původně, po léta to byl Honza David, někdejší ředitel Domova odpočinku ve stáří v Myslibořicích. Setkání byla orientována spíše na katolickou spiritualitu. Přednášky, rozhovory, ale také meditace, ticho, exercicie v klášterním prostředí Vranova či Kostelního Vydří. Nyní to převzal Štěpán Brodský z ústředí Diakonie. Dvakrát jsme byli v Bystřici pod Hostýnem. Vyzkoušeli jsme bibliodrama, rozjímání při hudbě a další nové věci. Těším se, že se v listopadu všichni zase potkáme.

Co je na takových setkáních mimořádného?
Diakonií za těch pětadvacet porevolučních let prošla velká řada lidí, kteří už jsou dnes v důchodu. Ale na ta setkání většinou jezdí. V nich vidím obrovský poklad. Jenže nemají nějakou funkční platformu, kde by se setkávali, a hlavně kde by mohli předat svoje zkušenosti. Myslím, že pro pracovníky v církvi, v Diakonii nebo sociálních službách, kteří chtějí duchovně růst, by byli ideálními lektory při vzdělávání. Ten poklad jejich zkušeností by se mohl bohatě zúročit.

A co si z těchto setkání odnášíte vy sám?
Pro mě jako pracovníka v necírkevním zařízení je na prvním místě to křesťanské prostředí. Vzdělávací aktivita tohoto typu by měla být církví jednoznačně podporována. Jestli tomu budeme říkat diakonát, nebo jinak, není tak důležité. V naší malé církvi je škoda tříštit síly. Mám naději, že třeba nastane debata a diakonát, který nyní (jak říkáme) přešlapuje na křižovatce, se vydá nějakým směrem a potká se s lidmi, kteří se chtějí vzdělávat, setkávat a být s požehnáním vysíláni do služby.

Pomáhá vám posila ze setkání v té vaší každodenní sociální práci?
Věřím, že ano. Ve vší pokoře. Velmi silně prožívám udělené požehnání. Je to pro mě štít, s kterým jdu životem. A zároveň závazek či slib, který mě drží v určitých hranicích. Dává mi to jakousi vnitřní jistotu, sílu odolávat pokušením.

Co by se vám líbilo do budoucna?
Mně by se líbilo, kdyby církev nějak sjednotila vše, o čem jsme spolu mluvili, pod jednu hlavičku a cíleně vysílala svoje lidi do vězení, do domácností, do sociálních ústavů, prostě kamkoli je potřeba, vybavila je potřebným vzděláním a vyzbrojila požehnáním.

Co byste jako diakon vzkázal čtenářům Českého bratra?
Život na nás nakládá opravdu hodně. Přál bych si, abychom všichni zažívali co nejvíce humoru. A pro sociální práci měli na paměti, že hodnota milosrdenství začíná ráno úsměvem.

Daniela Ženatá

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.