Diakonát – přežitý, nebo dosud nezrozený?

11.12.2011 (5)(ČB 7-8/2018) Na letošní rok, kdy si ČCE připomíná sto let od svého vzniku, připadá také jedno nepovšimnuté výročí: 20 let od obnovení diakonátu v naší církvi. Je možné řadit i tento institut k dědictví, kterého si ceníme a které chceme rozvíjet, nebo je spíše „mrtvě narozeným dítětem“?

Poslechněte si článek:

Co je diakonát
Novodobý diakonát do života ČCE vstoupil v roce 1998 v rámci vzniku Řádu diakonické práce. Iniciátory byla skupina ředitelů Diakonie ČCE, kteří se inspirovali v zahraničí. Řád konstatuje, že diakoni jsou ti, „kdo se rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní povolání“. Pravidla diakonátu požadují po nositelích této funkce „odbornou a teologickou přípravu“, ovšem nenabízí jim žádné uplatnění v podobě zaměstnání v církvi či Diakonii. Nevyjasněnost pozice diakonů spolu s jejich trvale malým počtem (dnes je to pět mužů a jedna žena) se v letech 2003–2012 staly předmětem jednání řady synodů. Ten z roku 2012 „konstatuje nepoměr mezi původním očekáváním a současným postavením diakonů v životě církve“. Ta si s Diakonií přehazuje diakonát jako horký brambor.

Je tedy diakonát něco přežitého? Pro případné inovace jeho pojetí by jistě pomohla zásadnější teologická reflexe v kontextu jeho historického vývoje. Diakonát svým názvem odkazuje k diakonii jako službě, související s Kristovou službou a s jejím následováním. V novozákonních epištolách najdeme první zmínky o vývoji diakonátu jako zvláštní funkce v rámci křesťanského společenství. Na počátku 2. století se pak objevuje trojí členění církevního úřadu (episkopové, presbyteři, diakoni), v němž diakon hraje důležitou roli jako pomocník a pověřenec biskupa, jeho „ucho a oko“ pro potřeby v okolí křesťanského sboru. S rostoucí hierarchizací církve význam diakonátu upadal, až se nadlouho stal pouhým předstupněm kněžství.

Pokusy o obnovu diakonské služby
S prvními pokusy o jeho obnovu se setkáme v reformaci. Ačkoli Luther se pro jeho obnovu vyslovil teoreticky přejně, konkrétnější kroky se podařilo uskutečnit spíše v reformované větvi Kalvínovi a Bucerovi v rámci jejich snahy o obnovu čtverého úřadu (pastýřů, učitelů, starších a diakonů).

Větší reálný význam ovšem mělo hnutí, které stálo o tři století později na počátku moderní diakonie, spojené se jmény J. H. Wicherna, Th. Fliednera a W. Löheho. Zatímco Wichern rozvíjel diakonickou práci především na spolkovém základě, Löhe kladl větší důraz na její zakotvení v církevním úřadě. Spolu s Fliednerem patří k zakladatelům mateřských domů evangelických diakonek – žen, které se zřekly rodiny, aby se na základě křesťanské motivace věnovaly službě potřebným. Tato podoba diakonátu je spojena i s činnosti naší prvorepublikové České diakonie. Ovšem i Wichern nakonec dochází k nutnosti „církevního diakonátu“ jako úřadu, který by dokázal spojit svobodnou charitativní a misijní činnost s jejím církevním zakotvením. Ve 20. století pak na druhém vatikánském koncilu došlo v římskokatolické církvi k obnovení trvalého diakonátu, který mohou vykonávat i ženatí muži – ovšem jejich poslání se v praxi často pojí spíše se službou jakýchsi výpomocných duchovních. V evangelických církvích jsou dnes diakoni odborní pracovníci v pomáhajících profesích s dvojím vzděláním (sociálním a teologickým), působící ve sborech i v institucích mimo ně.

Charitativní, nebo misijní zaměření?
Zatímco v římském katolicismu má tedy diakonát spíše liturgickou funkci, v evangelických církvích převažuje zaměření charitativní. Co se však vzhledem k novějším zkoumáním (zejména v chápání biblického pojmu diakonie a funkci starocírkevních diakonů) jeví jako klíčové, je právě nezbytnost spojení obou tendencí. Diakon v tomto pojetí není ani „jen“ církevní sociální pracovník ani „jen“ výpomocný duchovní. Spíše bychom ho mohli moderně označit slovem //networker//, který vytváří sítě mezi v praxi často velmi oddělenými sférami církve a společnosti, bohoslužbou a profánním světem s důrazem na sociální dimenzi křesťanství.

Není to hlavně obětavý a na sebe sama zapomínající služebník (ve smyslu prvorepublikových diakonek), ale ten, kdo kompetentně jedná v pověření církve i mimo její hranice.

S požehnáním vyslán církví pracovat kdekoli
Hlavní úkol diakona tak je vytvářet mosty, díky nimž je možné komunikovat evangelium i mimo strukturu sborů. K tomu je třeba, aby institut našel pevné zakotvení jak ve struktuře církve a v pojetí církevní služby a úřadu (a k tomu i v evangelické oblasti směřuje řada oficiálních dokumentů), tak v oblastech diakonické práce v rámci struktur církve i mimo ně.

Jakou konkrétní podobu by evangelický diakonát mohl mít v 21. století, je otázka, která leží před námi. Nejen kulaté výročí ČCE a jejího diakonátu, ale především jeho vysoce aktuální naznačený význam, dodávají této otázce na důležitosti. Můžeme mít naději, že diakonát není mrtvě narozené dítě, ale že jej po komplikacích těhotenství teprve čeká nadějné zrození?

Věnováno in memoriam faráři Bobu Bašteckému, „diakonovi bez razítka“.
Karel Šimr

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.