Horizont Božího království je (měl by být) horizontem služby diakonické

Petra_ilu(ČB 7-8/2018) V této perspektivě je diakonie anticipace „nového řádu všech věcí. Není to zmírňování nouze, ošetřování ran a sociální kompenzace, nýbrž předjímka nového života, nového společenství svobodného světa. Bez této perspektivy království Božího se diakonie stává bezmyšlenkovitou láskou, která jen kompenzuje. Bez diakonie se však naděje Božího království stává utopií bez lásky, která jen klade požadavky a obžalovává“.

Poslechněte si článek:

Když Ježíš blahoslaví chudé a jiné trpící, znamená to, že oni nejsou primárně objekty dobročinnosti, nýbrž „soudruzi v Božím království“, bratři (a sestry) Syna člověka (Mt 25). Mají tedy být respektováni v této své výsostné důstojnosti, jako subjekty, nikoli jako objekty našeho soucitu. „Před veškerou pomocí stojí společenství a před veškerou péčí přátelství… Boží království s Ježíšem nacházíme tehdy, když vstupujeme do společenství s chudými, nemocnými, truchlícími, provinilými, když je uznáváme za spoludědice Království a jsme jimi přijati za bratry (a sestry).“

Překonávání bariér
Jinak řečeno: v diakonické práci v Ježíšově smyslu je překonáváno vše, co odděluje (zdravého od nemocného, postiženého, troskotajícího, vězněného atd.), je restituováno společenství všech, kdo se mají stát dědici království Božího. To je specifický rys křesťanské diakonie: Moment, který ruší vztahy dominance a závislosti ve prospěch společenství. „Diakonie pracuje na překonávání bariér – bariér v člověku, mezi lidmi, mezi lidmi a Bohem… Vše, co bylo rozděleno, se znovu schází.“ Tak rozvažuje Pavel Filipi nad myšlenkami Jürgena Moltmanna (viz publikace Čtvrtstoletí obnovené Diakonie).

Dějiny nahlížejí teologické uvažování o diakonii z různých pozic. Jednou nám staví před oči onen horizont, podruhé zase statut postavení diakonického člověka, člověka sloužícího, člověka, jemuž se služba stala životním posláním (viz Theodor Fliedner). Podobně uvažuje i John N. Collins, když interpretaci pojmu diakon uzavírá slovy: „Je to pověřenec, nositel delegované autority, jehož úkolem je, aby byl mediátorem mezi společností zdravých a komunitou potřebných.“ Když v ČCE přemýšlíme o roli diakona a postavení diakonátu, jako bychom pokračovali v této diskusi, která osciluje mezi institučním titulem a čestným (tichým) označením toho, který poslání naplňuje.

Čtveřice hodnot
Poslání a smysl své práce Diakonie ČCE dnes vyjadřuje ve zkratce čtyřmi hodnotami, které církevní organizaci charakterizují i zdobí zároveň. Milosrdenství není akt povýšenosti, ale dar, který jsme sami od Pána Boha dostali a chceme dál dávat do světa. Fortelnost vyjadřuje poctivost v díle. Vím, co dělám, vím proč a ručím za to. Církev i Diakonie tvoří společenství mezi lidmi i s Bohem. Nechci být sólista a ani nemusím. Vyznáváme i pracujeme spolu a pro druhé. Dobrou nadějí nepojmenováváme jen budoucnost. Není nám jedno, co bude zítra či za deset let. Z příběhu Pána Ježíše máme navíc jistotu, že k práci, kterou děláme, se Stvořitel a Soudce přiznává už nyní a bude stále.

z textů Pavla Filipiho a Ondřeje Titěry sestavil Štěpán Brodský, foto Petra Fischerová

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.