Biblická úvaha: Nikdy ti nikdo nevezme, cos někomu daroval

předěl Téma2(ČB 7-8/2018)  Nic nesplete člověka tolik jako jméno vesnice,
Řekli byste Dejvice – to přece znamená dej více. Tam se asi lidi předhánějí v rozdávání. Vůbec ne. Lakotili, hamonili. Škrtili, škudlili a byli krkouni. Nejlakomější držgrešle byla Barka, farářova kuchařka. Nejenomže schraňovala šlupky od buřtů a šila z nich záclony, nejenomže se do zrcadla ani nepodívala, aby se neopotřebovalo, ale byla to ona, co tenkrát, když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky chtěla si nechat koleno vrtat, k čemuž nedošlo jen proto, když kočímu to koleno ukázala

Poslechněte si článek:

– raději ji nechal jet zadarmo, než by zneuctil nebozez.

A téhle Barce povídá farář: „Co kdybychom to druhé prase dali…“
„Ani pomyšlení…!“
„Počkejte Barko, myslel jsem na učitelovic, mají tolik dětí a nám jeden čuník stačí.“
„Proč mají tolik dětí? To je jejich věc!“
„A co má ten člověk dělat? Z lakoty tu lidé ani děti nemají, a on, aby měl v té škole koho učit, musí být samozásobitel.“
„Tak mu dáme vejslužku, když už musíte rozhazovat, velebný pane.“
Jan Werich mistrně popisuje, co se s člověkem stane, když v jeho životě dostane vrch myšlení – to se mně nevyplatí a to se mně vyplatí.
Vyplatí – z toho něco mám.
Nevyplatí – z toho nic pro mě nekouká. Když člověka popadne lakomství.
Rozdělit se s učitelovic se nevyplatí…
Ale vyplatí se je špehovat – jak to, že se jim kouří z komína a jak to, že učitelovic děti mají najednou mastné brady?
A na té Barce vidíme, že to, co se jí vyplatí, i to, co se jí nevyplatí, vyjde nastejno. Nikdo ji nemá rád. Nikdo se s ní nepřátelí. A ona nikdy nemá ničeho dost. Co s takovým nepřejným člověkem, který od rána přemýšlí jenom o tom, co se mu vyplatí, a co už ne? Jak druhého využít ve svůj prospěch?
Takový člověk nakonec škudlí i na sobě. Ani sám se sebou se nepřátelí. Nakonec i k sobě se chová tak, že přemýšlí, jestli se sám sobě vyplatí nebo ne.

Biblická kniha Kazatel nám nabízí úplně jiný pohled na život. Velmi osvobozující.
„Pouštěj chléb svůj po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“
Taková hloupost, taková lehkomyslnost!
„Pouštěj chléb svůj po vodě a nikdy už ho neuvidíš,“ řekla by lakomá Barka.
Kazatel dodává zvláštní vysvětlení: Když dáš příliš na vítr, nikdy nezaseješ.
A když budeš pořád sledovat mraky, nikdy nesklidíš.
Opanuje tě strach, že budeš mít v životě něčeho málo.
Nehleď na vítr a zasej. A nehleď na mraky a sklízej. A pak upeč chleba a pusť ho po vodě.
A rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm. Nikdy nevíš, co zlého se na zemi stane. Nikdy nevíš, jak svým přejným postojem můžeš změnit život druhého člověka, ale i svůj. Jak to zlé můžeš na světě zvrátit k lepšímu. Rozsvítit temnotu. Nikdy ti nikdo nevezme, cos někomu daroval.
A začni s tím hned zrána a nepřestaň až do večera.
Nestrachuj se, jestli se ti to vyplatí. Možná po čase. Kdoví.
Nestrachuj se, že o něco přijdeš, že zchudneš.
Možná kvůli příteli přijdeš o peníze, ale je to lepší, než kvůli penězům přijít o něj.
To dělá člověka boháčem. Že se podělí.
O chleba. Najednou je dost pro všechny.
I o radost. Sdílená radost se zvětšuje.
I o smutek. Sdílený smutek se zmenšuje.

Rut Kučerová, jáhenka v Lozicích

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.