Anatomie průšvihu: O životě v české společnosti

Český bratr 7/2012.

Marxisté zaveleli a já zabalil.

Leonardo Teca (1973) slouží jako farář v Českobratrské církvi evangelické. Nejprve ve sboru v Horních Vilémovicích, od roku 2010 v Rokycanech. Tmavou pletí nezapře svůj africký původ, jeho zuby bíle svítí v úsměvu podobně jako bílé tabulky na černém taláru. Zeptali jsme se ho, jaké byly začátky jeho života v české společnosti a jak se mu zde žije dnes.

Odkud pocházíš?
Pocházím z Angoly.

Jaká je tvá rodina a čím jsou rodiče?
Velká, tak velká, že nevím, kolik nás přesně je. Mám hodně strýců a tet a také hodně bratranců a sestřenic – u nás jsou to vlastně bratři a sestry, moje kultura pojmy bratranec či sestřenice nezná. Táta už nežije, byl obchodníkem a pak se stal kazatelem u baptistů. Máma je v důchodu.

Jaké jsi měl dětství?
Zásluhou marxistů trochu dramatické, ale v rodině to bylo úžasné. Jsem plný nostalgických vzpomínek.

Co bylo zpočátku v Československu nejtěžší?
Zima a jazyk, měl jsem chronickou bolest v krku kvůli ch a h a samotnému slovu krk, o ř nebyla řeč, začínal jsem na Slovensku.

Jak jsi našel české evangelíky?
Našel je v Pelhřimově kamarád, když se v létě z nudy procházel neznámými a neprozkoumanými uličkami. Jelikož tam baptisté nebyli, s radostí jsme se začlenili k evangelíkům.

Co jsi vystudoval a co je nyní tvým povoláním?
Po strojní průmyslovce jsem vystudoval evangelickou teologii v Praze a Ženevě. Nyní jsem evangelický farář a také se cítím trochu jako učitel, učil jsem zhruba pět let na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a pět let na vyšší odborné škole v Jihlavě.

Bylo těžké se rozhodnout, že zůstaneš žít a pracovat v kulturně odlišné zemi?
Těžké možná, ale ne tolik, nějak se to od doby studia na ETF vyvíjelo. Toužil jsem poznat české církevní prostředí zblízka a hlavně na venkově. To se mi povedlo pobytem v Horních Vilémovicích. Byla to úžasná škola české kultury.

Jak tě přijala a přijímá česká společnost?
Církevní společnost mě přijímá skvěle, to je pro mě primární zázemí. Vidím v tom tu nezaslouženou Boží milost. A česká společnost, aspoň v těch okruzích, ve kterých se pohybuji, mě přijímá.

Jaké máš koníčky?
Fotbal (hraji, fandím, komentuji), vyučování, to mě pořád láká. Kdybych nebyl farářem, asi bych byl učitelem. Dále mě baví hudba (zpěv, bubny), účinkuji ve skupině Nsango malamu.

Cítíš se (po třiadvaceti letech) integrovaný do české společnosti?
Z velké části ano. Díky církvi a svým přátelům napříč Českou republikou se tady cítím jako doma. Jinak jsem obklopen angolsko-českou kulturou.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Ať nepodléhají nejisté náladě ve společnosti. Buďme sebevědomí jako menšina, která ví, co chce a kým je povolána!

Ptala se Daniela Ženatá

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.