Vinohradský salon naděje

Český bratr 7/2012.

Ve čtvrtek 14. června se v prostorách vinohradského evangelického sboru konalo zajímavé setkání. Jeho organizátoři se ve snaze přispět ke zlepšení společenské atmosféry rozhodli, že se pokusí v návaznosti na naše obrozenské tradice vytvořit salon, v němž se umění bude snoubit s diskusí.

 

 

Úvodem klavírista Radoslav Kvapil promluvil o málo známé tváři Bedřicha Smetany, „hvězdy salonů“, a zahrál jeho klavírní skicu Macbeth a čarodějnice. Přiznám se, že takto „moderního“ Smetanu jsem slyšela poprvé.

Věcným jádrem večera byla diskuse na téma Církev v současné české společnosti v podání tří děkanů: bývalého děkana Katolické teologické fakulty UK Ludvíka Armbrustera, bývalého děkana Evangelické teologické fakulty UK Petra Pokorného a současného děkana téže fakulty Jindřicha Halamy. Každý z nich se k tématu ubíral jinou cestou, ale všechny byly zajímavé. Kéž bychom si z toho vzali ponaučení, že se můžeme jeden od druhého lišit, aniž by to znamenalo rozdělení.

Spáleniště, které se začíná zelenat
Profesor Armbruster vyšel ze své životní zkušenosti člověka, který vyrostl v „postkřesťanské rodině“, jako novic jezuitského řádu byl internován a posléze vypovězen z Československa a velkou část života pak působil jako profesor filozofie v Japonsku. Nikoli náhodou proto Japonsko bylo také jedním z jeho příměrů k naší situaci, možná stále ještě spíš budoucí než současné. Náboženství (ať šintoismus, nebo buddhismus) tam ve společnosti působí jako folklór: lidé chodí ze zvyku do chrámů − asi jako u nás na půlnoční −, ale náboženství se nevyučuje ani tam, ani ve škole, ani v rodině. Lidé nejsou ve vztahu k němu ani horcí, ani studení – je jim to jedno.

Neměli bychom však nad naším spáleništěm lomit rukama – tu a tam se něco přece zelená. Tak jako Ježíš otevřel židovské náboženství všem národům a kulturám a dal svým učedníkům svobodu, aby hledali nové formy šíření evangelia, i my máme podle prof. Armbrustera opouštět to, co je dějinně podmíněné, a hledat v dnešní společnosti, nač můžeme ve svém zvěstování navázat.

Kladu si otázku, zda jsme toho schopni. Jsme my, českobratrští evangelíci, kteří hlásáme zásadu ecclesia semper reformanda, schopni a ochotni odhodit tradici a tak jako první křesťané dát absolutní přednost hlásání evangelia dnešními prostředky?

Tajemství působení dobra
Podle profesora Pokorného je početní úbytek křesťanů projevem toho, že končí konstantinovské období, v němž se církev spojovala se světskou mocí. Křesťané si dnes musejí ve společnosti hledat alternativní prostor, být společenstvím, v němž platí jiné základní normy a hodnoty. Je nás sice jen špetka, ale tato špetka je tu pro všechny.

Kolaps tradičního křesťanství, konstatoval prof. Pokorný, je v něčem hlubší než statistika naznačuje. Je to kolaps tradiční podoby křesťanství: zatímco dříve byly členy církve ti, kteří neměli závažný důvod z ní vystoupit, dnes jsou v církvi jen ti, kteří mají závažný důvod zůstat.

Jistá naděje je v tom, že zároveň pomalu, ale setrvale přicházejí noví, vědomě rozhodnutí lidé. Zatím se to týká jen městského prostředí a vrstvy inteligence, ale třeba právě odtud pro naše křesťanství vzejde nová šance. Stejně jako v tom, že ačkoli dnes žije v církvích jen zhruba deset procent společnosti, dalších dvacet procent církvím důvěřuje. Jiný statistický údaj říká, že se u nás od roku 1980 prodal už milion Biblí. A špatné snad není ani to, že se najde kolem tří tisíc lidí kupujících teologickou literaturu.

To, co nás podle prof. Pokorného neslo a nese, je přítomnost dobra ve světě. Kolem nás žijí stovky a tisíce lidí, kteří se angažují jako dobrovolníci, vytvářejí dobročinné i neziskové organizace, věnují svůj volný čas bez myšlenky na hmotný prospěch. Jedním z úkolů křesťanů může být stmelování těchto „ostrůvků“ naděje.

Jenže, napadá mne, opravdu o to ty „ostrůvky“ stojí? Opravdu chtějí být takoví „anonymní křesťané“, lidé žijící dobrý život mimo křesťanské struktury, křesťany zjevnými?

Zač nás pokládají lidé?
Docent Halama nevyšel ze statistiky, ale z obrazu církve. Zůstaneme-li u pozitivních obrazů, církev je podle něho vnímána na prvním místě jako instituce dodávající slavnostní rozměr mezním okamžikům. Řečeno jeho ironickou formulací: „Je to hezké a člověk přijde na jiné myšlenky.“ Dále je pro mnoho lidí dobročinnou organizací, která pomůže v problémech. Pro jiné je baštou tradičních hodnot, která hájí to, co dosud platilo. A ještě pro další garantem a šiřitelkou dobrých mravů.

Jinou otázkou je, co církev chce nebo má být z pohledu křesťanů. Zde proti sobě Jindřich Halama postavil dvě protichůdné možnosti: podle jedněch je to elitní složka společnosti, v níž lze nabýt správné životní orientace. Tento pohled dnes přežívá po způsobu středověkých pevností: je to jen torzo, ale stopy je stále vidět. Na druhé straně stojí vize církve jako alternativního společenství, jako „demo ukázky království Božího“, jako společenství lidí, kteří nejsou z tohoto světa.

Proti těmto dvěma pohledům nabídl Jindřich Halama třetí možnost: církev jako společenství žijící z milosti a odpuštění. Taková církev může sama odpouštět a může být prostorem pro nové začátky a nové šance. To, že česká společnost takto církve nevnímá, by pro nás mělo být signálem: dobré vlastnosti, které by společnost viděla, nám chybí. Žijeme dnes zápas o věrohodnost své křesťanské existence, na této cestě však můžeme spoléhat na Boží pomoc.

První pokus o salon splnil svůj účel: jak zaznělo i v následující diskusi, v níž promluvili například Martin T. Zikmund, Jiří Zajíc, Jakub S. Trojan či varhaník týnského chrámu Jaroslav Eliáš, pobídl nás k úvahám. Snad bychom si jen mohli přát, aby byl příště vinohradský kostel o něco plnější.

Šárka Grauová (foto Renata Lucková)

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Církev žije. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.